/chobotnice/ Kapitola 2 Strana 1 03/02/2101, Tábor svobody, Port Glasgow Ten den začal pro Březinu jako mnoho dní předtím, když vstoupil do armády a byl převelen na britské ostrovy. Vstal okolo půl šesté ráno a políbil svoje děvče na tvář tak, aby ji nevzbudil. Chodil s Lindou teprve pár týdnů, v duchu se už ale cítil zamilovaný až po uši. Byl spokojený, že jeho divize neoperuje nikde mimo svou oblast a on tak může přespávat doma. Vysprchoval se, zhltnul rychlou snídani a v půl sedmé už se hlásil ve velíně u kapitána. Dnešní rozkazy byly po dlouhé době poměrně znepokojivé. „Dlouhodobé potíže s uprchlíky z amerického kontinentu poslední dobou výrazně eskalují a občasné nepokoje v uprchlických táborech se projevily organizovaným odporem v Táboře svobody v Port Glasgow. Skotská divize je z velké části účastna severských operací a tak je nejbližší jednotkou ta manchesterská. Musíte proto hned odletět na sever, kde se setkáte s majorem Williamsem, který osobně bude velet krizové operaci.“ Každý z vojáků doběhl pro své vybavení a všichni nasedli do připravených vrtulníků. Za necelou hodinu přistáli na základně u Glasgow. Pavel Březina byl v armádě teprve první rok, poměrně záhy se stal součástí divize vedené majorem Williamsem. Neměl příliš citu pro přesnou střelbu, navíc trpěl poměrně silnou oční vadou, ale byl obratný a dokázal pořídit neuvěřitelné fotky z armádních operací. Major Williams z něj tedy udělal dokumentaristu své jednotky, často jej využíval také na úkoly za bojovou liní tak, aby se nedostával do přímého kontaktu s nepřáteli. Uměl pár starších jazyků, takže sloužil i jako překladatel. Svoje fotky doplňoval poutavými texty, když o akcích západní armády informoval média. Březina vyskočil z vrtulníku a musel si zakrýt oči před dešťovým přívalem. Ten den byl pěkný liják. Rozkoukával se v pošmourném dopoledni a přes provazy deště se snažil pohledem najít majora Williamse, jako vždy se hlásil přímo u něho. Během chvilky ho našel, jak stojí uprostřed velkého prostranství a organizuje vojáky do útvarů, udílí rozkazy kapitánům a řídí přesun více než 2 tisíc mužů do Port Glasgow. 2 2 Otevřít text Schovat text „Pavle, rád Vás vidím“ volal na něj major a přeřvával hluk deště, dupajících bot a startujících motorů, „dneska nechte foťák v brašně, potřebuju abyste překládal. Ty magoři se nám zbláznili, rvali se tam mezi sebou jako zvířata a teď je zorganizoval nějakej frajer z Čech. Umlátili pár chlapů, který to tu hlídaj a dostali se až k místnímu skladu a sebrali tam docela dost zbraní. Místní posádka nestačila a ta zvířata se prostřílela až k Newarku. Teď je zatlačíme zpátky. Vy se schovejte někam dozadu, něco o tom napište, ale žádný fotky. Jestli některýho z těch kriplů dokážem zajmout, pudete si s nim popovídat se mnou.“ Zazvonil mu telefon. Mávnutím ruky ukázal Březinovi, že se omlouvá a poodešel. Pavel toho moc neslyšel. Zaslechl pár slov…že se major o něco postará, že se volající nemusí ničeho obávat…že brzy přijede…a že si je vědom zhoršující se situace. Nakonec pozdrav „K výslunní“. Ten slyšel od majora poslední rok již několikrát a stále přemýšlel, k čemu ten pozdrav slouží. Nešlo o nic oficiálního v žádné ze západních armád, ani ve vztahu k tajným službám či jiným útvarům si nebyl vědom, že by někdo používal podobné heslo. Rozhodl se, že po tom začne pátrat, až dnešní akce skončí. Ani se nestihl pořádně rozkoukat a celý tábor byl obležen organizovanými vojáky, major Williams byl znám svými taktickými schopnostmi a efektivitou svých příkazů. Schoval se tedy za polorozbořenou zeď staré pevnosti a čekal, co se bude dít. Situace se razantně zklidnila, jen déšť stále sílil. I přes bušící kapky do země však zaslechl majora Williamse mluvícího do telefonu. Výraz ve tváři dosud rozhodného muže se změnil. Chvíli protestoval proti něčemu, co mu volající na druhé straně říkal do telefonu. Hovor skončil. Majorova hlava klesla na hruď takřka synchronně s rukou třímající telefon. Pavel si teprve teď uvědomil, že major volá z mobilního telefonu. Bez jakýchkoli obav. To neni normální, vždycky jsou tak opatrní a on už podruhé volá mobilem a ani nepoužívá rušičku. Přidal to do svých poznámek, tohle bylo čím dál divnější. Za chvíli už pochopil, že to je teprve začátek. Major po chvíli zvedl hlavu a začal udílet nové rozkazy. Byl to jeden z vojáků, kdo vystřelil jako první. Pavel nestihl ani vytáhnout fotoaparát v nepromokavém pouzdře a nastavit citlivost a už si připadal jako uprostřed pekla. Zoufalí uprchlíci se bránili jakoukoli zbraní, kterou měli po ruce. Někteří měli pušky. Jiní nože. Jiní lopaty a jiní mlátili do vojáků holýma rukama. Neměli šanci. 2 3 Azrael Paltrow Azrael Paltrow. Dvě jediná známá slova, která pronesl mladý uprchlík v Táboře svobody v den, který se do dějin Evropy zapsal černým písmem. Jako jediný přežil masakr vedený majorem Williamsem. Zbili ho, zkopali, a přesto majorovi zjevně neřekl nic, co si přál vědět. Objevil se na několika záběrech, které se uchovaly Pavlu Březinovi a nedávaly mu spát. Kdo to je? Odkud se vzal? Jaktože jako jediný přežil Tábor svobody? A proč je tak důležitý pro majora Williamse? Co znamená tetování na jeho paži? Azrael Paltrow Otevřít text Schovat text Skoro pět tisíc lidí zmasakrovaných ani ne za půl hodiny. Několika se jim podařilo proběhnout skrz soudržnou linii vojáků. Většinu střelili vojáci do zad. Jeden utekl do moře, odplaval a Pavel neviděl, jestli měl štěstí a nezasáhl jej jeden z hozených granátů. Druhý probíhal těsně kolem Pavla, vyděšeným výrazem se na něj díval, když jej spatřil schovaného za zdí. „Běž.“ Jediné slovo a drobný pokyn stačil a muž se rozběhl pryč od tábora. Nešlo o boj, o frontu a souboj na život a na smrt. Pavel nastřílel snad stovky fotek, jedna strašnější než druhá. Nestihl ani přemýšlet nad tím, jak tu celou situace nechápe a proč vlastně muselo umřít tolik lidí. Ta poslední však stála za to. Major Williams kráčel jako správný velitel ještě za doznívající vřavy doprostřed tábora, kde několik vojáků tlouklo muže ve vytahaném bílém tričku s divným tetováním na předloktí. Tři proužky? Co to má jako bejt? Vypadá to jako E…ale chybí tam ta svislá čára Zakreslil si obrázek do notesu a čekal na tu správnou fotografii. Na dálku neslyšel, co se na místě odehrává. Major došel až na místo, vojáci poodstoupili a muž zadýchán klečel na mrtvolách svých spoluuprchlíků. Williams ho zprudka chytil pod krkem a sehnul se k němu. Pavel zmáčkl spoušť. Odložil foťák zpět do brašny, protože se major i se zajatcem a několika muži blížili k němu. Major vláčel zbitého muže skoro po zemi k nejbližšímu vrtulníku. Prošli kolem Pavlova úkrytu. Ten strach byl doslova cítit i vidět z mužových očí. Pavel zahlédl na předloktí majora Williamse cosi divného. Sada několika čísel, které ale vypadaly jako digitální hodinky. Vypadalo to jako tetování, ale čísla v okamžiku zhasla. Pavel je stačil přečíst a zapsat do notýsku. 7-0-2-8-1. Co to kurva bylo? Dotáhli muže až k vrtulníku, major ho hodil na palubu a vybral dva vojáky, kteří naskočili s ním. Udělil nějaké pokyny pilotovi, poodstoupil a vrtulník odletěl někam směrem k pevnině. Březina vystoupil ze svého úkrytu a kráčel směrem k majorovi. Chtěl vysvětlení toho, co se před jeho zraky právě stalo. Nedošel k němu ani na 10 metrů, než mu cestu zarazili vojáci s tím, že dál už nemůže. „Máte rozkaz hlásit se u svého kapitána, major nemá čas.“ Pokrčil rameny a u aut zaparkovaných před branou tábora se nahlásil. 2 4 Pavel Březina Pavel prožil obyčejné dětství v obyčejné rodině. Od malička projevoval zálibu ve čtení a studiu historie a brzy se tak naučil prakticky vše, co mu omezený výběr školních materiálů dovolil. Každodenním čtením v šeru svého pokoje si zkazil zrak natolik, že již v mládí dostal omluvný list vyčleňující jej z povinnosti vstoupit do armády. Schopnosti, které projevoval jako zahraniční zpravodaj deníku Západní svět, a především jako úžasný fotograf, však vedení armády neušlo. A jak to tak bývá – našli z působ, jak jej přinutit narukovat. Ve 20 letech se stal válečným zpravodajem a dokumentaristou a po krátkém působení v západním cípu Česka byl převelen na britské ostrovy. Velitelé si jej chválili pro jeho jazykovou vybavenost, cit pro zachycení dokonalého momentu a také pro vervu, s jakou plnil své povinnosti. V hlavě však Pavel ode dne narukování přemýšlel, jak si svou službu v armádě co nejvíce zkrátit a vrátit se k civilní žurnalistice. Pavel Březina Otevřít text Schovat text „Seržante, předejte mi veškeré Vaše poznámky a fotoaparát!“ „Pane?“ „Bez diskuzí, O’Shea, seberte mu věci, ať se tu nezdržujem.“ Voják mu začal rvát z rukou brašnu, Březina mu jí však nechtěl dát: „Pane, zápisky a paměťová zařízení s veškerým jejich obsahem jsou majetkem armády, foťák je ale můj, nemám povinnost Vám jej vydat!“ Na pokyn kapitána O’Shea pustil Pavlovu ruku i brašnu. Ten zaklekl ke své brašně a vyházel na zem oba své notesy a dvě paměťové karty z fotoaparátu. Díky bohu za zrcadlení dat, snad nenajdou tu záložní kartu. Kapitán nechal vojáka sebrat všechny věci, strčil je do kapsy u vesty a zpříma se podíval na Pavla. „A poslední věc, Březina, o tomhle nepište. To je rozkaz.“ Počkal, až odešel a nasedl do auta spolu se zbytkem jeho jednotky. Před očima měl pořád záběry tisíců mrtvol v táboře a přemýšlel, proč se něco takového stalo. Proč to z pěti tisíc uprchlíků přežil jen jeden. Proč zrovna tenhle? Co znamenala ta čísla na majorově zápěstí? A kam zmizela? Komu volal? Proč změnil rozkazy? Otázek bylo víc a víc, odpovědi však žádné. Z dumání ho vyrušil až voják sedící vedle něj, který ho vystrčil z auta a společně přestoupili do vrtulníku. Zhruba za hodinku přistáli doma. Dnes na ně už žádná práce nečekala, měli nechat věci v kasárnách a dostali na večer i zítřek volno. Pavel pomalu coural manchesterskými ulicemi a nemohl se zbavit myšlenek na události, kterým nerozuměl. Nakonec zabrousil do jižní čtvrti a u menšího chlapce si koupil celkem hnusnou kávu. Sedl si na schody již roky neobydleného domu, vytáhl prázdný papír a tužku a znovu si sepsal všechny poznámky, které mu Williams sebral. Naštěstí měl dobrou paměť. Se zatajeným dechem pak otevřel svůj fotoaparát, vyndal vnitřní baterii a nahmatal záložní kartu. Rozhlédl se, než ji vyndal ven a ukryl ve skryté podešvi své košile. Vypadala napoškozeně. 2 5 Schoval věci. Jeho mysl dostala nový cíl, na který se mohla zaměřit a tak spěchal domů. Za pár minut doběhl do své ulice a vstoupil do domu, kde s Lindou bydleli. Vyběhl do třetího patra a zastavil se. Dveře byly vypáčené. Z pouzdra vyndal pistoli, zkontroloval, že je nabitá, a opatrně vstoupil do bytu. Prohledal kuchyň, obývák i ložnici a nenašel nic a nikoho. Jen neskutečný nepořádek. Všude vyházené šuplíky, převrácený stůl i židle, roztrhané matrace na posteli. První myšlenky ho vedly k trezoru ve skříňce na hrnce. Ten našel neotevřený, stále schovaný za falešnou stěnou. Oddychl si, otevřel jej a vyndal přenosný počítač. Další kroky směřoval k prádelníku, který byl kompletně prázdný a povalený na bok. Dutou přihrádku pod dnem v šuplíku na ponožky už ale bohužel našli. Kurva, kurva, kurva. Všechny fotky, zápisky, paměťový karty. Jak o tom do prdele mohli vědět? A KDO o tom mohl vědět. A pak mu to došlo. To, čeho se obával a hledal důkazy, zda to vůbec existuje, tu opravdu bylo. Měl jsem pravdu…, řekl si pro sebe a sedl si na židli, kterou předtím otočil na nohy… Není to jen o západě a východě. Jsou tací, kteří mluví s oběma stranami, tipují si vlivné lidi a řídí jejich činy. Otázkou je kdo. Jak. A taky proč. V návalu rozčílení, ale také vzrušení z potvrzení svých teorií, si ani neuvědomil, že Linda je pryč. Hledal stopy krve, zápasu nebo dopis. Nenašel nic. Jen staré noviny se šlápotou přes nějaký článek. Britská agentka chycena východními vojsky Pohled mu utkvěl na nepříliš kvalitní fotografii té ženy. No ty vole… Nebylo pochyb, že ta žena na fotografii byla jeho Linda. V článku psali o tom, že dlouhou dobu v utajení pracující agentka byla chycena za dělící linií nějakým komandem pravdy. Pár měsíců o ní nikdo nevěděl a pak byla prohlášena za mrtvou. 2. Alice Piptová Spokojeně se probudila až kolem osmé na vcelku pohodlné posteli u rodičů. Na vedlejších postelích ještě podřimovali Pavel s Marcusem. Pedro seděl u okna, svlečený do půl těla a značně zpocený. Prohlížel si svou pravou ruku. „Zase nemůžeš spát?“ zeptala se ho. „Pojď se projít, ať nebudíme kluky a tvojí mámu.“ Oba se dooblékli a vyklouzli na prosvětlenou ulici. Bez řečí směřovali k jejich oblíbené kavárně. Posadili se a mladá pěkná slečna jim přinesla dvě kávy a nějaké pečivo. „Petře, tak povíš mi už konečně, co se to děje? Máš volno už potřetí tenhle rok, to není normální.“ „Alice..já nevim, trápěj mě pořád ty stejný sny a nemůžu spát. Vidim nějakej podzemní komplex. Vidim nějaký holky, co se kolem mě točej a pak maj najednou křídla. Vidim sebe mrtvýho na bílym lehátku a pak se probudim, něco se ve mně hýbe a říká si to o potravu….“ Na chvíli se odmlčel a znovu se upřeně podíval na svou pravou rukou a zahýbal prsty. „…a pak se probudim a místo ruky mam cosi…kovovýho a zároveň je v tom i život….když se rozkoukám, mám ruku zase normální.“ Vzala jej za ruku: „Jseš tu s námi Pedro. Jsou to jen noční můry. Byl si s tim u někoho?“ „Nepolezu přeci za doktorama s tim, že se mi něco blbýho zdá! Doktoři sou od zašívání, ne od toho, abych si s nima povídal.“ „Tak mluv se mnou…“ „Mluvim Ali…víc než s kymkoliv jiným. Víc už nedokážu. Vypadá to jako sny, ale všechno je tak reálný, jak kdyby se to dělo přímo přede mnou. Taky sem starší, silnější. Jako…jako by se to teprve mělo stát.“ „Slyšela jsem o těch šamanech arabskejch….že si prej umí hrát s lidským podvědomím a úplně nechat člověka zmagořet. Nemohl tě některej z těch čmoudů minulej týden něčim trefit? Otrávit? „ „Nevim…nevim…pořezal mě nožem ten jeden blb, ale to byl takovej škrábanec, ani nestál za řeč.“ „Skoč za klukama do laborky, třeba by na něco přišli. Já se projdu a sejdeme se na rohu na oběd, co říkáš?“ „Fajn.“ Dal jí pusu na tvář a odběhl. Bože…já bych ho chtěla zatáhnout někam do tmavý jeskyně a nechat se vojet jako největší čubka… Sama se usmála té myšlence. Měla Pedra hodně ráda, a čím déle jí trvalo mu to říct, tím drsnější představy měla o tom, jak by to mělo probíhat. Okolo jedné hodiny odpoledne se potkali v restauraci, kam chodili vždy, když se sešli na volno v Praze. Povídali si o všem možném, o svých dalších misích, které je zase na několik měsíců rozdělí. Dopíjeli zrovna třetí skleničku vína, když se Alice rozhlédla a zjistila, že jsou v místnosti sami. Teď, a nebo nikdy, pomyslela si a promluvila: “Petře…přemýšlel jsi někdy….” Slova jí šla vyslovit velmi ztěžka. Vzala jeho ruku do své. “Myslíš o nás?” překvapil ji odpovědí. Ztěžkla si oddechla. “Jo, myslim o nás. Nevim jestli to vidíš, ale chtěla bych víc než jen blízký přátelství. Chtěla bych….všechno. Miluju tě, Petře.” Díval se nan í zvláštní kombinací něhy a zvědavosti. Není pochyb o tom, že mě má rád…ale má mě TAKHLE rád? Alici šrotovala hlava na plné obrátky. Rána a spěšné kroky dvou mužů vyrušily Pedra od tak napjatě očekávané odpovědi. Marcus a Pavel vběhli udýchaní do místnosti. „Pedro. Poď, musíme hned jít. Tady máš pistoli a bundu. Potřebujou nás někde v centru, u zdi.“ Pedro se otočil na ně, na Alici. „Promiň, dopovíme to potom, ano?“ Dal jí pusu a zanechal ji tam zmatenou sedět u dvou nedopitých sklenic. 1. Martina Ramón a Josef Navrátil Ráno Martina vstala jako obvykle v 5:30 ve své soukromé místnosti a odešla se opláchnout do provizorní koupelny sdílené s několika dalšími ženami ze své jednotky. Ty spaly na palandách o místnost vedle. Voda byla na striktní příděl, byly však již naučené jak ji využít na důkladnou hygienu. Do prdele, kdy už ty krámy přestanou nadobro, akorát to člověku otravuje život, zaklela v duchu a vyměnila tampón. Neměla příliš v lásce tuto svou ženskou stránku, prý odváděla pozornost od vojenské disciplíny. Ještě před šestou vyběhla na své oblíbené kolečko kolem notně poškozeného centra Budapešti, zejména ráda běhala podél Dunaje a následně na Markétin ostrov. Před sedmou hodinou ranní přijala v malé kanceláři svého otce. Když jednali sami dva, nebránili se familiárním oslovením. „Tati, jak to vypadá se zásobami na misi?“ „Martino, máš připravený dvě auta s nezbytnejma potravinama a vodou a třetí auto ti veze rezervní zbraně a munice, kolik sis naporoučela. Nemam akorát granáty, to mi Németh zatrhl.“ „Pff, Németh o tom ví hovno. To byl určitě ten jeho přizdisráč Lukaku. Nemá nás rád, furt má debilní kecy proti Čechům.“ Ještě než stačil Josef odpovědět, přerušila ho: „To máš fuk táto, dej mi co můžeš a pošli to do Grazu do našeho tábora. Ale spodem, ne přes tu zkurvenou Vídeň, kde nás minule přepadli.“ „Ty auta už sou na cestě. Budou tam o den dřív než vy.“ Martina přikývla. Ještě než stihla odejít k nástupu své jednotky, chytil ji otec za ruku. „Martino…nechybí ti?“ Dlouhým tázavým pohledem se na něj otočila. „Malej Petr. Gabriel. Praha. Ten život.“ „Ani nevíš kolik nocí jsem kvůli Petrovi nespala…probrečela…chtěla utéct.“ „Tak proč jsi pořád tady?“ „Jsou větší věci než my, táto. Já nemůžu zradit to, v co věřím, kvůli sobecké lásce.“ „Je to přeci tvůj syn, můj vnuk…“ Přerušila ho: „No a? Dali jsme mu co jsme mohli a pak jsme oba šli bojovat za to, co považujem za správný. Bolí to tati, nemysli si, ale neměnila bych.“ Z pravého oka jí ukápla malá slza…po odmlce pokračovala: „Navíc ho znovu uvidím.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Řekli mi to.“ S těmito slovy nechala zmateného Josefa sedět v kanceláři a odešla ke své v pozoru stojící jednotce, aby odjela do Grazu, odkud měli pořádat pátrací nájezdy po dvou nebezpečných komandech západních vojsk. Měly se pohybovat někde mezi Grazem a Mariborem. Otevřít text Schovat text 2 6 Další Kapitola 1 8 2 7