/plukovník/ Kapitola 1 Strana 1 Otevřít text Schovat text 29/09/2110, Praha Plukovník seděl ve svém oblíbeném křesle ve velíně na Staroměstském náměstí. Uplynuly týdny, co upadl do zvláštního stavu, který jeho vojáci nepamatovali. Občas hovořil se svými kapitány, za zavřenými dveřmi probíhaly krátké schůzky bez jediného hlasitějšího slova. To neznali. Znervózňovalo je to. Byli zvyklí na řev, urážky, mučení zajatců a opovrhování nadřízenými. Ale také na nekompromisní řešení a vítězné strategie. To všechno bylo teď pryč. Často chodíval do provizorního vězení, které zřídil v bývalém hotelu Internacional a navštěvoval Ramónovu matku. Od chvíle, kdy ji zajali a identifikovali, dávali jí vojáci tak týden života. Přesto tu byla, sic vězněna, ve vším zdraví na pokoji s jediným spoluvězněm. Několikrát je dokonce viděli procházet se kolem řeky a rozprávět. Neměla ani pouta. „Kapitáne, mezi muži panuje neklid. Plukovník je uzavřený do sebe, paktuje se s vězni, nemluví s námi a co je nejhorší, prohráváme válku.“ Mladý český seržant se osmělil a našel si kapitána Emersona při jeho odpolední chvilce s kávou. Thomas Emerson byl služebně nejmladším důstojníkem Dernierových jednotek, který do Prahy přijel s otevřeným generálovým příkazem, aby na plukovníka dohlédl a zjistil a vyřešil problémy na dělící linii. I on věděl, že problémy tajné služby už nelze déle přehlížet. Na frontách většinou západní armády dokázaly vítězit, pomalu však ztrácely podíl v hraničních zemích, které pro ně dlouhá léta Dernier ovládal. „Seržante, plňte si své rozkazy a nechte to na nás!“ Emerson sice byl vnitřním vyšetřovatelem, také si však byl dobře vědom plukovníkovy pozice a pověstech o tom, jak zachází s neloajálními podřízenými. Tentokrát však autorita k odbytí vojáků nestačila, seržant Dvořák se nenechal odbýt. 1 2 „Ve vší úctě, pane, chceme vědět co se děje. Nechceme riskovat naše životy pro nic za nic.“ Emerson tohle nesnášel a rád by seržantovi vysvětlil situaci se všemi podrobnostmi, protože věděl, že to myslí dobře a mluví i za své muže. Slabost si však ve své pozici nemohl dovolit. Prudce se otočil a rukou přitlačil seržanta ke zdi a rozkřičel se na něj: „Vy prostě budete poslouchat rozkazy. Bojovat a klidně i umírat, pokud vám to plukovník rozkáže, rozumíte?“ Na jeho čelist dopadla rána a jen o okamžik později už na Dvořákovi klečeli dva nejbližší vojáci a poutali mu ruce. Emerson odplivl krev a prstem si otřel nateklou tvář. „Toho budete litovat, seržante.“ „Vojáci, odveďte ho k plukovníkovi, já dorazím za chvíli.“ Očekával obvyklý proces, kdy vejde do místnosti a bude muset plukovníka násilím odtrhávat od ležícího zbitého muže. Slyšel toho dost o jeho způsobech. Opatrně zaklepal na dveře velína a po chvilce odmlčení vstoupil. Našel Derniera sedět na židli s hlavou v dlaních. Seržant postával opodál a viditelně se nervózně ošíval. Emerson promluvil první: „Plukovníku, chcete slyšet podrobnosti konfliktu se seržantem?“ Odpovědí mu bylo dlouhé ticho. „Plukovníku?“ Konečně Dernier zvedl hlavu a podíval se na něj. „Nemusíte kapitáne, vše už bylo řečeno. Můžete jít.“ Emerson pokynul na pozdrav a odkráčel zpět na náměstí. Dvořák stál dál na svém místě. Dernier se na něj ani nepovídal. „Oba.“ Seržant pokrčil rameny a odešel také. Bože, kam ho jen mohli schovat. Už je to tolik tejdnů a není o něm ani zmínka. Takovejch chlapů…naposled ho viděli někde na hranicích s Řeckem a pak? Nic. Potřebuju ho. Potřebuju ho, kurva. Stejné myšlenky jako každý den a stejná bezradnost při hledání řešení. Věděl, že oslabuje svou pozici a věděl, že ztrácí vydobyté pozice. Bylo mu to jedno. Otevřít text Schovat text Thomas Emerson Thomas je ambiciózním mužem ze zámožné rodiny. Otec pro něj připravil místo v továrně na ložiska, jejíž sídlo stojí nedaleko Manchesteru. Thomas si však vybral jinou cestu a již jako mladý se dal k armádě. Nejprve jako poslíček, poté dopisovatel a fotograf. Sám svou pílí se dostal také na frontu, kde se mu dařilo. Jako kapitán však selhal při jedné z operací a byl proto ve svých 30 letech převelen k útvaru vnitřního vyšetřování, kde působí dodnes. Thomas Emerson 1 3 Živí nebo mrtví, stoupají ke hvězdám Hrdinové doby, bez světel blesků Nehledaj slávu, nemaj známá příjmení Unavení, špinaví, čistí ostatním cestu… Převáží naše duše na druhé strany Žádný hřích u nich nezůstane bez viny Ostatním nesou jejich těžká břímě V podobě sirotků, lidí bez rodiny… Já nechtěl jen přihlížet nepravostem Každé ráno přál si mít možnost povstat Duch byl silný, tělo mě však zrazovalo Jednou za život, chtěl jsem svým slibům dostát… Zemři, zavři oči jako zlomený člověk Rozluč se s každým, kdo o tebe stál Z popela vzlétni na cestu nekonečnou Nepoznáš nikoho z těch, který jsi znal… Občas k nám slétne z oblohy Nesmrtelný zástup kajících se křídel Sklopené hlavy, ardce však plná naděje Každý z nich musí odsloužit svůj příděl… Jednou i já budu moct ulehnout Naposled zavřít oči a navěky spát Bez frček, ale s čistou duší Svědomí bude mě cestou vzhůru hřát… Převozník Už mnoho let míval sny s jednou dokola se opakující se postavou a jejím společníkem. Krásný anděl, žena jménem Samantha a její převozník. Muž bez tváře. Muž bez minulosti a budoucnosti. Stránku s Erazónov oubásní „Převozník“ měl již notně ošoupanou a ten text znal už nazpaměť. „Co si tim do prdele chtěl říct? Proč mi do hajzlu nedaj jasný instrukce, jasný obrazy?” Ani si neuvědomil, že to křičí nahlas. Muž, který si dokázal poradit s každou situací, byl v těchto týdnech najednou zlomený. Mrštil s knížkou na zem. Ta zůstala na zemi otevřená na straně 39 s básní „On“, která byla již značně seškrábaná a sotva se dala přečíst. Zrovna ve chvíli, kdy vběhli do místnosti muži s tázavými výrazy ve tvářích si všiml obrázku v pozadí básně. Je to možný? Všiml si nápisu na rukávu. Když si promnul ruce, na obrázku nápis nebyl. Vzal knihu do ruky, aby obrázek prozkoumal blíže, ale po textu ani památky. Asi sem se zbláznil, ale jinou stopu nemám. „Plukovníku, děje se něco? Slyšeli jsme Vás křičet.“ „Pošlete Boucharda s třemi muži speciálem do Pau. Letadlo vyrazí dnes večer a Boucharda mi sem okamžitě zavolejte.“ „Pro mě připravte Seata s řidičem, za dvě hodiny vyrážim.“ „Jo…a dejte mi k telefonu Sanchéze, maj tam někde tábor.“ Vojáci se po sobě nechápavě dívali. Přišli pomoci muži v depresích a namísto toho našli „starého dobrého“ plukovníka, který je rázně úkoloval tak, jako vždy dříve. „Hned kurva, na co čumíte?“ Ještě než se stačil vrátit četař s telefonem, vyšel ven, kde zahlédl Emersona v diskuzi s Dvořákem. „Kapitáne, nažeňte sem velící skupinu. Za hodinu u mě.“ Než stihl Emerson jakkoli zareagovat, zmizel plukovník zpátky v budově. Na nic tedy nečekal a začal shánět všechny zbylé velící kapitány. Asi za pět minut přiběhl zadýchaný voják s telefonem a předal jej plukovníkovi: 1 4 otevřít text 1 5 2. Pablo Erazon Pablo už byl na jihu Francie etablován pěknou řádku let. Dlouhá léta sloužil v odbojářské skupině Laurenta Duvala, než se před pár lety ztratil z očí. Stejně tak, jako Tia a Ángel, jeho sestřenice a bratranec. Po celé Evropě dál vycházely jeho básně, pamflety, novely i další literární žánry – ne nadarmo bylo jeho jméno v podstatě globální značkou a jeho texty měly značný vliv. To začalo ovšem vadit lidem na vysokých místech a tak se v zájmu všech kolegů v odboji ztratil a nechal za sebe působit pouze své dílo. Na dění na „farmě“ u Bordeaux měl stále údajně vliv. Odstěhoval se však, podle jeho nejbližších, do nedalekého Pau. Někteří myslí, že zemřel a někdo jiný pokračuje v jeho díle pod jeho jménem. Někteří myslí, že zemřel Duvalt a Pablo převzal jeho roli i jeho jméno. Někteří tvrdí, že odešel nadobro a vydal se putovat do Řecka a ještě dál. Jisté je, že Pablo byl opravdu pár let daleko za hranicemi Evropy a co tam poznal a naučil se, nikdo pořádně neví. A jisté také je, že tohoto dne seděl v malé kavárně na Rue de Liége a celý stůl pro 4 osoby zabíraly četné desky s jeho rukopisy. Ostatně, chodíval tam skoro denně a celý den psával. Místní ho ovšem znali pod jménem Nicolas Moreau – redaktor lokálního deníku a externí přispěvatel La Gazette, zároveň autor volnočasové literatury. Dnes ráno přišel o něco dříve než obvykle, objednal si tradiční snídani a sedl si ke svému oblíbenému stolu. Opět rozbalil svou tvorbu, tentokrát si však přinesl i několik poměrně ošoupaných svázaných knih. Po chvíli vytáhl exoticky vyhlížející dýmku a zapálil si v ní tabák neobvyklé vůně. Dokouřil. Zbylý popel nabral mezi prsty a namaloval s ním jakýsi obrazec na stránku s obrázkem a básní „On“. Chvíli nad ním jezdil rukou, oči pevně zavřeny, a popel o chvilku později vzplál aniž by poškodil stránku. Pablo knihu zavřel, dopil svou kávu a mávl na majitele, aby mohl zaplatit. Skvělou francouzštinou se rozloučil a na druhý den objednal stůl pro dva. Poprvé. Usmál se a odešel. 1. Smrt generála Ericssona To rána pro generála začalo jako každé jiné. Vstal v 5:00, opláchl si obličej v připraveném lavoru a upravil si vous v mírně zašlém zrcadle a oblékl si čisté kalhoty, režnou košili a leteckou bundu. Obul se a vyrazil na svou hodinovou procházku před tím, než započal v jejich obrovském táboře ranní ruch. Zapálil si cigaretu a obcházel jednotlivé stany i budovy v prvních ranních paprscích. Přesně na minutu v 6 hodin ráno vstoupil do velitelské místnosti v jediné dvoupatrové budově tábora, pozdravil se s plukovníky i jejich několika podřízenými a …. Každé ráno na velitelské poradě severských operací si před svou úvodní řečí vařil kávu. Vložil hrnek pod trysku a zmáčkl tlačítko na výrobu nejmenší kávy. V tu chvíli zahlédl jiskru z nádrže na vodu a pochopil, že je konec. Obrovská exploze podomácku sestrojené hřebíkové bomby roztrhala jeho tělo na tisíce kousků. Střepiny, hřebíky i jiné kovové části probodaly také ostatní osazenstvo místnosti. Nepřežil nikdo. První patro se sesunulo skrze přízemí, ve kterém jen shodou náhod v tu chvíli nikdo nebyl. Když se usadil prach spadlých sutin, prohledávali již rozespalí vojáci ruiny a hledali přeživší. Nacházeli však jen…kus ruky, část mozku, rozlámané kosti s cáry masa a sežehnutých hadrů. Nikdo nezbyl v celku, bomba byla sestrojena dokonale. Kapitáni křičeli rozkazy a hledali, kdo je nyní vrchním velitelem tábora, kterým se již roznášela zpráva, že generála Ericssona a jeho velitelský tým zabila východní komanda pravdy. U kraje tábora, na menším kopečku tyčícím se zhruba ve výši mladých stromů, stál kapitán Svensen a očima hledal někoho, kdo by mohl být podezřelý. Na jihu tábora, na malé zásobovací silnici zahlédl tři postavy v černých kápích odcházející směrem pryč. Vzal si dalekohled, aby se podíval blíže, ale v hledí už je nenašel. Asi to byla jenom nějaká haluz… pomyslel si. Ale co když ne? Otevřít text Schovat text „Ano. Sanchéz? Výborně. Tady Dernier.“ „Potřebuju, abyste našel jednoho chlapa. Je to Španěl, asi………… nenenene, nenutim Vás překročit hranici. Měl by se pohybovat ve Francii, někde v Pau.“ „Jak to vím? To kurva není podstatný. Vydává svoje knížky v Bordeaux a žije v Pau, proto volam Vás.“ „Jasně…za pár hodin tam máte seržanta Boucharda. Ten Vám ho popíše a přiveze fotku. Já dorazim asi s dennim zpožděnim, tak doufám, že už tam na mě bude čekat.“ „Ne, ne, žádný vězení. Najdete mu nějakej pokoj a mě zřídíte kancl a pokoj vedle něj. Pak přetankujete Bouchardovo letadlo a připravíte ho na odlet. Zdržim se pár hodin a poletim do Londýna.“ „Díky, končim.“ Zavěsil a vrátil telefon vojákovi. Kde je kurva Emerson a ostatní do prdele. Trvá jim to. Využil zbylou půlhodinu a procházel si Ramónovy záznamy. Čip mu stále vysílal, ale jeho signál byl krytý a nejlepší experti tajné služby zatím nedokázali prolomit šifrování. No, stavim se cestou v Ulmu a uvidíme, co tam zjistim. Zabalil materiály do menšího kufru a na stůl rozložil velkou mapu zrovna ve chvíli, kdy do dveří vstoupil první z jeho kapitánů. „Pánové, jsem rád, že jste přišli tak rychle. Jak už vám asi Thomas stihl sdělit, budu teď chvíli pryč.“ Všichni souhlasně přikývli. „Rád bych, abyste se tady o pár věcí postarali, než se vrátím,“ přizval je, aby se posadili kolem stolu. „Gordone, Vy převezmete velení mých operací tady v Praze. Začali jsme ztrácet pozice za dělící zdí. Obsadili naše stanice na Moravě, v Polsku, ve Slovinsku i jinde. Máte to tu označené na mapě. Zároveň se nám ty posraný přičmoudlý komanda pořád častějc roztahujou za zdí. To musíme zvrátit. Vy máte super kontakty na rozvědku a dostanete moje pravomoci na všechny operace. Věřim, že než se vrátim, obrátíte situaci zase v náš prospěch.“ 1 6 1 6 Další Kapitola Otevřít text Schovat text „Thomasi, Vy seberte malou jednotku a jeďte ke Katowicím. Vedli jsme tam pozemní operaci s Pavlem Daňkem a už je to pár týdnů, co jsem od nich neslyšel zprávu. Najděte je, zjistěte aktuální stav a podle rozkazů Gordona proveďte další nezbytné úkony. „Teeney, Vy budete velet našim speciálním komandům. Chci obnovit pořádek na linii a chybí mi informace z našich území. Zaměřte se na západní a severní hranice Řecka. Někdo nám tam ruší signál sledovacích zařízení a čipů. Chci po Vás tři věci: sledování, zjistit jak nás odřízli a nechat naše zařízení podle těch zjištění vylepšit. Máte plnej Ulm těch chytrejch negrů, tak je využijte.“ „Cook a Petersen, vy budete k ruce Gordonovi a povedete jeho operace.“ „Chci to tady mít čistý, až se vrátim, jasný?“ Zbylý čas vysvětloval kapitánům podrobnosti svých plánů a živě nad nimi diskutovali. Po chvíli je poslal pryč. „Aarone, Vy počkejte.“ Kapitán Carter se zarazil a očekával také svůj podíl rozkazů. „Najděte si 6 nejlepších chlapů tady z Prahy a najděte mi ho,“ řekl stroze a předal Carterovi malou fotografii Pedro Ramóna. „Bez něj se nevracejte!“ „Ano, pane. Dám zprávu co nejdříve,“ odpověděl a odešel za ostatními. Ozvalo se zaklepání. Po vyzvání vstoupil menší opálený vojín, zastavil se asi dva metry od plukovníka a pozdravil. Zůstal v pozoru stát. „Přejete si?“ Dernier se na něj podíval velmi nevlídně. „Pane, došla zpráva z velitelství v Mnichově. Generál Ericsson je mrtvý a spolu s ním celé vedení severních operací,“ oznámil stroze vojín a předal plukovníkovi malé zařízení velikosti pageru. Plukovník se zahleděl do zprávy. Měl se co nejrychleji dostavit do Londýna. Celkem příhodně, že se zrovna do Londýna chystam. Je to náhoda, nebo to tak někdo naplánoval? „Díky vojíne, můžete jít.“ 1 7 1 7