Nebýt nás, neznali by ani tu posranou elektriku. Nevěděli by, že ty auta můžou taky jezdit. Nevěděli by, že existuje něco jako prachy. Nechali jsme je tu chcípnout a oni přežili. Ale jak? Myšlenek se Pablovi honilo hlavou hodně a ještě víc poté, co se rozloučil se svou skupinou a odcházel do svého rodného domu na pobřeží. V nevelkém domě postaveném ze starých cihel a všudypřítomného lepkavého jílu zanechali obydlený babičkou, strýcem a jeho dvěma dětmi. Ángel byl velmi statný mladý muž ve věku 18 let naprosto opačné povahy než Pablo. Agresivní, nevzdělaný, prchlivý a rozený děvkař. Ostatně, není to ani rok, co mu pod ruky padla nesprávná dívka. Ángel to málem zaplatil životem. Dívka totiž patřila synovi místního drogového kmotra. Jeho gorily mu zvládly naštěstí jen rozpárat levou ruku a probodnout levé oko, než mu přišli kamarádi na pomoc. I tak měl ovšem co dělat, aby svoje zranění přežil. I přes tyto charakterové vady ho měl Pablo rád – byl věrný přítel, vždy dodržel slovo a neváhal zastat se svých blízkých proti komukoli. Sestřenice Tia byla povahově mnohem vyrovnanější. Po hříchu byla ovšem velmi krásná a už ve svých 16 letech přírodou obdařená. A uměla toho náležitě využívat. S bratrem si rozuměli, ještě o něco více si však rozuměla s Pablem, protože i přes své nesporné fyzické předpoklady ráda četla a s radostí hltala Pablovy básně a příběhy, které jí dával přečíst již od útlého dětství. Formovala s ním jeho styl a stala se jeho múzou. Docela se na ně těšil, přesto k domovu nijak zvlášť nespěchal. Život ve Španělsku byl zvláštní. Jakoby se zde civilizace vrátila o staletí nazpět. Přestože nebylo o nic méně nebezpečnější, než se vyprávělo v „civilizované Evropě“, nepociťoval větší strach než v Paříži. Možná bych se ale bát měl, pomyslel si ve chvíli, kdy zvedl zrak a uviděl svůj rodný dům. Tedy, to co z něj zbylo. /španělská epopej/ Pablo Erazon Pablo se narodil ve zničeném Španělsku, ve městě San Sebastian, a již od mala se přátelil s Pedro Ramónem. V šesti letech odešel s rodiči do Francie, kde se s celou Pedrovou rodinou znovu shledali a oba chlapci se brzy stali členy pašerácké skupiny zesnulého Pedrova otce. Život nad propastí se ovšem mladému Pablovi nezamlouval. V šestnácti letech se navíc rozhodl jeho nejlepší přítel narukovat do armády. Pablo zvolil jiný směr – vrátil se domů, který našel v ještě horším stavu, než jej před deseti lety opouštěl. Dlouhou dobu o Pablovi svět neslyšel. Až do roku 2102. Až do dne, kdy vyšla báseň Zpověď neumírajících. 1 8 4 6 Pablo Erazon Kapitola 4 Strana 1 Jaro 2096 „Myslíš to vážně Pedro?“ zeptal se Pablo Erazón svého kamaráda. „Armádu?“ Pedro Ramón se na něj podíval s urputným výrazem ve tváři. „Na tom už není co k přemýšlení.“ Zvýšil hlas: „Copak chceš celej život vozit ty krámy přes hranice a riskovat život pro prachy? Copak chceš sbírat tyhlety rezavý sračky,“ podíval se na svou pistoli, „po nějakejch mrtvolách a každejden se bát, že tě chytnou?“ „Nechci Pedro, taky už to dělat nebudu.“ Všiml si tázavého výrazu v očích kamaráda, a tak pokračoval: „A stejně tak nechci už do nikoho střílet. Nechci bojovat za něco, čemu ani nerozumim. Čemu nikdo nerozumí. Střílet se navzájem na něčí rozkaz a pořád dokola poslouchat kecy, jak už ta válka brzo skončí. Hovno skončí. Jak dlouho už to trvá?“ „Netušim. 70 let? Dlouho. Rozhodně ale pro její konec udělám víc v armádě, než jako pašerák, nebo….,“ Pedro na svého kamaráda otočil hlavu: „Nebo co to vlastně chceš dělat?“ „Vrátim se domů Pedro.“ Tu odpověď mladý Ramón nečekal. Chvíli mu proto trvalo, než vymyslel slova, která by Pablovi řekl. „Domů? A co tam budeš kurva dělat? Dyť je to díra a lidi se tam střílej jenom za křivej pohled!“ Pedro zrudnul rozčilením. Pablo odpovídal rozvážně. Bylo na něm vidět, že o svém rozhodnutí dlouho přemýšlel. „Možná je to díra příteli, ale je to můj domov. A jestli ty chceš pomoct skončit tuhle…tuhle….tuhle kokotinu kvůli své matce, tak já chci pomoct svý vlasti.“ „Jak si přišel na to, že chci do armády kvůli svý matce?“ odpovídal Pedro stále podrážděně. „Ale no tak…nějakou chvíli už se známe ne? Proč bys jinak chtěl do armády a ještě na sektor východního Německa? Do Čech je to blízko, že jo?“ mrknul na něj. Pedro sklopil oči: „Jo, je to tak. Neviděl jsem jí léta. Pochází odtamtud. Chci udělat víc.“ Pablo jej vzal kolem ramen a potichu mu pošeptal do ucha: „Nemáš strach?“ Pedro se na něj podíval skelnýma očima: „Je to na frontu kurva blízko…“ Druhý den ráno se viděli naposledy. Rozloučili se před domem. Pedro nasedl se svými dvěma batohy do armádního vozu, aby se vydal na dvoudenní cestu do Norimberku, který se měl stát na příští léta jeho domovem. Ohlédl se a naposledy pokynul dlouholetému příteli na rozloučenou. Ten mezitím nastoupil do velkého starého nákladního auta. Pablova poslední cesta s konvojem. Pomyslel si Pedro. Snad nebude také jeho poslední vůbec. Snad se ještě někdy uvidíme. Pablo seděl na korbě náklaďáku spolu s dalšími členy „Ramónovy“ pašerácké skupiny. Některé znal, některé matně poznával podle tváře a některé viděl poprvé v životě. Bylo mu to stejně jedno. Neměl náladu na povídání a tak si vytáhl svůj ušmudlaný bloček, tužku a znovu se ponořil do světa svých básní a příběhů, které mu již roky dělaly společnost. Kam to do prdele spějem. Je nám šestnáct a co už jsme všechno viděli. Co zažili. Koho zabili. Máme zlobit své rodiče a běhat za holkama a ne rukovat do armády. Máme fasovat první starý auto a ne poloautomaty. Máme jezdit na výlet za prarodiči a ne na frontu střílet do lidí, který ani neznáme. Pedro…hodně štěstí. Začal psát. Démoni pravdy, andělé lží...stálo na papíře. Spálená země vylitá asfaltem Jediný strom v skleněné báni Historický román o živočišných druzích Hledám poslední volné místo k stání… Okna zatemněná, pohled z nich bolí Venku nebyli jsme roky, kyslík došel Na gauči zmačkané noviny tiše volají Zbylé naše děti zabil včera černý kašel… Země se vzdouvá, chystá se k úderu Imunitní systém vytlačuje škodnou Ještě jednu modlitbu chtěl bych stihnout Nemůžu najít žádnou pro nás vhodnou… Andělé dávno už jinam odletěli I On nechal nás osudu svému Kdo by nás chtěl, kdo by nás spasil? Jak chováme se jeden k druhému? Démoni pravdy, andělé lží 4 2 rok 2096 2. Samantha Samantha byla v té době četařkou západních armád a sloužila na jih od Londýna. Toho dne, 6. června, jí začínalo dlouhé několikatýdenní volno. Protáhla se v posteli a sundala noční košilku. Postavila se před velké zrcadlo v koupelně a dlouze se na sebe zadívala. Tak dlouho už mám dvacetileté tělo, že už mě to skoro omrzelo. Myslela jsem, že to bude jiné…. Protáhla záda a rozbalila křídla. Konečně. Dlouho se musela skrývat, nepokoje a nasazení jejího oddílu znemožňovalo vzít si delší volno a ona tak nemohla projevit svou skutečnou podstatu. Zavřela oči a vstoupila do snu. Spojila se s Edinou a před očima viděla obraz Khumjungu. Přehodila přes sebe bílý poloprůhledný hábit a vzlétla. Netrvalo dlouho a seděla nad městem a čekala. Ani ne za půl hodiny zahlédla v dálce velká černá křídla. Edina. Pozdravily se podle dávných tradic a promluvili na sebe jazykem, kterému lidé nerozumí. „Edino…slyšelas o včerejšku?“ „Slyšela Samantho. Chystají se k úplně novým způsobům pokusů na lidech a chtějí JEHO.“ „Vím…vím…to nesmíme dopustit.“ „Nemůžeme tomu zabránit Samantho, na to už dávno nemáme sílu….můžeme mu ale….“ Samantha jí zůstala viset na rtech. „Můžeme mu ale pomoci. Vybudovali komplex…pod horou…mohla bych se tam dostat.“ „To myslíš vážně? Jak se chceš dostat do jejich komplexu? Nemůžeš už přeci nikoho očarovat, nemůžeš skoro nic.“ „Jsem doktorka Samantho. Tedy, byla jsem, ale moje fyzická podoba na zemi je pořád možná, stejně jako tvoje.“ „Já vím…ale….padla jsi….“ „Padla, ale moje srdce zůstalo na správném místě.“ „Věřím ti Edino. Je nás ale čím dál tím méně a slyšela jsem, že někteří z nás jsou v tom komplexu také.“ „Právě…dvě mouchy jednou ranou.“ „Ty je osvobodíš?“ „Ne. My je osvobodíme.“ 1. Ivan Drogovič Začínaly právě letní dny a Drogovič vyšel na balkon z kanceláře svého velína. 14 let. 14 let se snažim zvrátit průběh války a jediný, co se mi podařilo, je udržet je v patu. Sem tak dobrej, jak o mě tvrdí? Musim něco vymyslet. Zapálil si oblíbenou cigaretu a přemýšlel. Pak dostal nápad a přímo z balkónu zavolal na jednoho z vojáků, aby sehnal plukovníka Medvěděva. Za chvíli už seděli dole v salonku. „Dmitriji, ty máš manželku z východu, že jo?“ „Mam, pane.“ „Strč si toho pana do prdele, jsme tu sami.“ „Dobrá. Vždyť to víš, Ivane. Je to šíítka, z Bahrajnu nebo odkud přesně.“ „Tenkrát jsem tě kryl Dmitri, když ti jí chtěli sebrat a popravit jí. Pamatuješ?“ Medvěděv jen přikývl. „Teď bych potřeboval pomoc zas já od tebe. Slyšel jsi něco o ismáílitech? A nizáritech? „ „Slyšel…směřuješ tím někam?“ „Víš, kam tim směřuju. Četl jsem poslední dobou spoustu z těch knih, který sme u nich našli a sebrali jim je. Víš, kdo jsou to Asasíni?“ „Slyšel jsem o nich.“ „Potřeboval bych, abys mě tam za nima co nejdřív dostal.“ Medvěděv zůstal jen zírat a chvíli trvalo, než se zmohl ke slovu: „Ty…ty…ty tam chceš jet?“ Ivan Drogovič přikývl. S plukovníkem se rozloučil a podíval se na zápěstí. Během chvilky mu probliklo nad žilami pětimístné číslo, na které zavolal z mobilu, který vyndal z pečlivě utajené kapsy svého kabátu. „Zdravím, pane.“ „Ano, máte pro mě nějaké instrukce?“ „Integrace čínských uprchlíků? Kolik by jich mělo být?“ „Cože? Kam je…..“ „Chápu, chápu…zařídím pro ně místo a ty vytipovaný začleníme. Jak je poznám?“ „Jasně jasně….dáte včas vědět. A co se od nich mám dozvědět?“ „Medicína…výzkumy….budete mi sem posílat doktory?“ „Aha, spíš vědce. Budem zase dělat nějaký program?“ Ivan Drogoviš se dlouze odmlčel. Ty krávo…tak tohle už je hodně i na ně. Pomyslel si. „Jistě, pane. Přijedu do Larissy pro další instrukce. Koho mám začít shánět?“ „Ok, ok. Píšu si. Pedro Ramón.“ Otevřít text Schovat text Noc je dostihla kousek před Bordeaux. Velitel nechtěl riskovat noční průjezd městem a to se mimo cesty jen obtížně objíždělo, zvlášť s těžkými nákladními vozy. Zůstali tedy v nedalekém Libourne, menším městečku se zhruba dvaceti tisíci obyvateli, na jehož okraji stálo několik velkých statků. Jeden z nich patřil zhruba čtyřicetiletému muži jménem Laurent Duval. Pablo o něm slyšel mnohé, nedokázal však z historek rozpoznat, které mohly být pravdivé, a které dotvořila lidová slovesnost. Přezdívali mu „Střela“, což většina historek vysvětlovala nezvykle rychlou a přesnou pravačkou při střelbě z ručních zbraní. Na 40 let také docela vypadal, i když by si ve rvačce evidentně snadno poradil s o polovinu mladšími muži. Věřil i tomu, že jde o spojku Ramónovy pašerácké skupiny na francouzské straně hranic. Měl známé v městečku Bayonne, avšak následné operace před a po přechodu hraniční zdi řídil právě ze svého statku v Libourne. Zaparkovali auta do budovy kravína, jehož polovina byla předělána na moderní garáž s opravnou a čerpací stanicí. Ubytovali se ve dvou vedlejších budovách a velitel pak přespal přímo v domě, kde bydlel Laurent se svou rodinou. V noci přemohla Pabla zvědavost. Potichu se vykradl z postele, přehodil přes sebe vestu a do kapsy schoval pistoli. Zajímaly ho další budovy statku tvářící se jako přístřešky pro zvířata. Těch však nebylo dle jeho odhadů tolik, kolik by být mělo. Navíc na jihu Francie je vcelku teplo a tak zvířata na noc stejně zůstávala pod hvězdami. Většina těch historek asi fakt nelhala, co? Pomyslel si Pablo, když se pootevřeným oknem dostal do budovy prasečáku. Jistě, pár prasat tam bylo a přístřešek měla vskutku výstavní, většina budovy ovšem sloužila ke zcela jiným účelům. Moderní radiostanice, jakási laboratoř, nemocniční lůžka i vybavení a další místnosti, do kterých přes svěšené plachty neviděl. Stihl napočítat asi 6 osob v bílých pláštích a nejméně jednou tolik ozbrojenců, než musel oknem vyskočit zpět do tmy. 4 3 Celý se chvěl. Přesto nedokázal odolat touze podívat se i do druhé budovy. Dveře našel kupodivu pootevřené a tak nesměle vstoupil dovnitř. Ty krávo…takových zbraní nemáme ani na základně. Procházel se mezi regály s pistolemi, lehkými útočnými puškami i těžkými kulomety či protitankovými zbraněmi. Našel granáty, dynamit i malá dálkově ovládaná letadélka nesoucí provizorní bomby. „Tady nemáš co dělat!“ Lekl se tak, že ztuhnul a nezmohl se na víc než pár hrdelních skřeků. „Otoč se!“ zavelel stejný hlas. Pomalu se otáčel. Stál tam Laurent a netvářil se zrovna nadšeně. „Tohle si neměl vidět. Nejsi prověřenej. Nemáš kurva lízt kam nemáš!“ To už bylo na malého Pabla moc, zmocňovalo se ho zoufalství. „Pane Duvale…pane Duvale…já….nikomu nic neřeknu. Přísaham! Já ani nevim, k čemu to tu máte. Prosím!“ „Tohle ti nepomůže. Budu tě muset zabít,“ odvětil příkře Francouz a z pochvy vyndal pistoli. „Prosím…ne,“ na víc už se Pablo nezmohl a z očí se mu vyhrnuly velké slzy. Laurent se rozesmál a přikleknul k chlapci. „Hej, hej, HEJ! Uklidni se, dělal sem si prdel.“ Držel Pabla za rameno ještě chvíli, než se chlapec uklidnil. Pak teprve pokračoval. „Něco s tim ale budeme muset udělat, tohle fakt nemůže vidět každej. Víš, pro vobyčejný lidi sem farmář. Děláme super mlíko, vejce, sýry a různý další žrádlo. To je naše práce. A co dělam ve volnym čase, to není ničí starost. Akorát chlapci z vlády a z armády maj trochu jinej názor na to, co smíme a nesmíme dělat. Rozumíš tomu?“ Pablo přikývl: „Pane Duvale, my pašujeme věci i lidi ze Španělska přes zakázaný hranice. Dělam to už pár let. Sem si vědomej toho, co se smí a co ne.“ „Dobře,“ odpověděl mu Laurent, „stojíme teda na stejný straně a ty nemusíš vědět, co všechno tu děláme. Věř, že naše spolupráce je hlubší než víš.“ Laurent Duval Laurent Duval Laurent Duval se narodil obyčejným farmářům na jihu Francie. Až do svých patnácti let pomáhal svým rodičům a když byl dostatečně velký, jezdil sám prodávat výrobky na trhy v Bordeaux. Po jedné takové obyčejné středě se vrátil domů do Libourne a v prachu odjíždějících armádních aut našel mrtvá nejen zvířata, ale i celou svou rodinu. Rozhodl se bojovat za spravedlnost u úřadů v Paříži, ani po třech letech a 17 různých žádostech se mu však nedostalo vysvětlení. Rozhodl se tedy vzít spravedlnost do svých rukou. Napojil se na rozvědku. Získal hodnotné kontakty na španělské převaděče a gangy. Znovu vybudoval farmu jako krytí pro unikátní sídlo utajených bojovníků. Jeho farma se stala symbolem naděje pro lidi ve Francii, kteří stáli proti vojenským autoritám a proti Evropské válce. Otevřít text Schovat text 4 4 „Kouříš?“ zeptal se Laurent Pabla a v odpověď sem u dostalo rychlé zavrtění hlavou. „Nevadí, poď se mnou ven, zamknem to tady.“ Zavřeli zbrojírnu a Laurent před dveřmi vytáhl malou černou tabatěrku s ubalenými cigaretami. Jednu si zapálil. „Ty jsi mladý Erazon, že?“ Pablo jen souhlasně přikývl. „Slyšel jsem o tobě i Ramónovi. Prý jste šikovní kluci. Statní. Rychlí. Kde ho vůbec máš?“ „S Pedrem jsme se včera rozloučili v Paříži, pane Duvalte. Vstoupil do armády.“ „Ach tak,“ odpověděl Laurent a z výrazu jeho tváře bylo poznat, že nemá zrovna radost z této zprávy. „Ty se prý chystáš zůstat doma, Pablo?“ „Už mám dost střílení a neustálýho strachu o život svůj i svých kolegů a kamarádů. Chtěl bych dát dohromady náš dům a chtěl bych něco udělat s osudem Španělů.“ „A rodiče?“ „Ti zůstali ve Francii, nechtějí se tam vrátit.“ „Dlouho jsi ve Francii nezůstal…až pochopíš, že ve Španělsku nemá tvůj život budoucnost a vrátíš se zpátky sem, zkus to vzít přes Pau. Mam tam kamarády a sám tam bývám také dost často. Mohlo by se ti tam líbit.“ Ráno opět celý konvoj vyrazil na jih. Trvalo už pouhých pár hodin, než projeli městečkem Bayonne až do přístavu v Biarritzu, přes který vedla jedna z pašeráckých cest přes zakázané hranice. Na lodích vypadajících jako zmenšenina zaoceánských trajektů se dostávali až do zátoky Pasaia a přístavu Pasai San Pedro, odkud dále pokračovali při pobřeží až do San Sebastianu. Znovu se duševně připravil na změnu prostředí. Spálená krajina v kontrastu s nově rostoucí a nezalidněnou divočinou. Nová malá městečka v útrobách starých rozpadlých měst. Malé hliněné domy v kontrastu s polo zarostlými ruinami starých mrakodrapů a prosklených budov. Negramotní polodivocí obyvatelé neznalí civilizace…nebo alespoň toho, co z ní v Evropě zůstalo. Žádné zákony. Jen ten, že „silnější vyhrává“. Otevřít text Schovat text 4 5 Právě jste dočetli druhý díl storixu The Europe. Líbil se vám? Dejte nám o tom vědět. Vrátíme se zpět do Katowic za Pavlem Daňkem a jeho týmem. Plukovník Dernier se vydá na cestu za plénem generálů, aby vyřešili tzv. Švédský incident. Pavel Březina se plně ponoří do svých konspiračních teorií a začne odkrývat, které z nich jsou skutečně pravdivé. A nesmíme zapomenout na Pedra Ramóna zavřeného v jakési laboratoři. Vzpomíná na Alici a snaží se ovládnout, i s pomocí Ediny, své nové tělo. Podaří se mu opustit uzavřený komplex? A kam jej osud dovede? Sledujte novinky ze světa The Europe a přihlašte se k odběru novinek na našich webových stránkách, facebooku či twitteru.