/znovu od počátku/ Kapitola 3 Strana 1 Otevřít text Schovat text Od 29/09/2110 „Vstává!! Vstává!! Cath, on vstává!!“ „Jerry, vraťte se…“ volala Cathrine do zavřených dveří, zatímco Edina nevěřícně zírala na Pedra, který pomalu vstával z operačního stolu. Žhavý tak, že se u něj takřka nedalo stát. Když se doktorky uklidnily, rozprostřelo se v pokoji ticho rušené pouze zvláštními zvuky Pedrova těla. Pulzovaly mu tělem struktury podobné chapadlům vedoucím z jeho srdce. Žhnuly tak, že to osvětlovalo celý pokoj. A Pedro stál. Pozoroval svou novou ruku z ušlechtilých kovů a živých tkání prorostlou do pravého ramene. Z nenávratně poškozeného oka mu vytékala krev, ale zdálo se, že to vůbec nevnímá. Takhle to nemělo vypadat. Tu teplotu přeci nemůže přežít. Proč nic neříká? Jaktože ho to nebolí? Líbí se mi, stejně jako předtím. Co mu to udělalo s mozkem, když se tohle stalo s jeho tělem? Proč to dopadlo úplně jinak, než jak jsme to plánovali? Ty myšlenky se oběma doktorkám míchaly chaoticky v hlavě takovou rychlostí, že se nedokázaly soustředit na jednu z nich. Tep jim vylétl do obrovských výšin z toho, co viděly před sebou. Pedro všechny ty myšlenky slyšel. Stál na stejném místě a sledoval výjev své smrti i svého znovunarození. Jeho pohled se střetl s pohledem jeho těla. Podívali se na sebe, viděli se a Pedro náhle pocítil neuvěřitelný záchvěv – viděl dvakrát. Ostře, jasně. Viděl sebe, jak stojí v rohu místnosti – mladý muž v kalhotách a tričku, trošku zarostlý. A viděl také sebe – mladý muž s jakousi biomechanickou rukou, pravým okem v rozkladu a žhnoucím tělem. A viděl obě ženy. Z obou stran. Byla to jen chvilička, snad vteřina nebo dvě, než se mu myšlenky vrátily do těla, které ještě před chvílí bylo mrtvé. Podíval se postupně na obě ženy a zkusil promluvit: „Dámy, pomalu, bolí mě z vás hlava.“ Jeho hlas byl trochu jiný, jinak však mluvil jako dřív. Při pohledu na zaražené doktorky s lehce pootevřenými ústy údivem pokračoval: „Nejdřív ale…mám hrozný hlad. 3 2 Nestihl ta slova téměř ani doříct a sesunul se k zemi. „Konečně symptom, se kterým jsme počítali. Cath, dojdi pro Jerryho, musíme se o něj postarat.“ Společně položili Pedra zpět na stůl a Cath odešla z místnosti. Edina se dlouze zadívala na ležícího muže, se kterým se v uplynulých měsících vídala denně, a pohladila jej po tváři. Otočila se, aby zamkla dveře zevnitř a sundala si plášť i halenku. Ze dvou velkých jizev na zádech se proklubala mohutná černá křídla – protáhla si je a vydechla uvolněním: „ Konečně.“ Pedro vím, že mě slyšíš. Vím, že nechápeš – co a proč jsme ti udělali. Věř prosím mě, že jsem udělala to jediné, co tě mohlo zachránit. Změnili by tě ve zrůdu, v monstrum bez citů a emocí…musela jsem. Jsem tu, abych tě chránila a vedla správným směrem. A ty jsi tu, abys pomohl udržet rovnováhu a zachránil moje druhy. Teď ti dám všechnu naši sílu, kterou mohu. Přiložila ruce k jeho hrudi, zavřela oči a mluvila jazykem starším než lidstvo samo. Mírná zář v barvě hvězd jí sálala směrem k Pedrovu tělu, které se neklidně vrtělo na stole. Asi za čtvrt hodiny ji vyrušilo klepání na dveře. Ještě jednou Pedra pohladila po tváři. Škoda, že už nemám takovou moc jako dřív. Škoda, že už ji nemá žádný z nás. Křídla zatáhla zpět, oblékla odhozené svršky a odemkla dveře. „Dobře, že jste tady. Potřebuje další dávku,“ pronesla směrem ke Caith a Jerrymu, kteří vešli do pokoje. „A co mu je? Co se stalo?“ vyhrkl Jerry zatímco se naklonil k ležícímu Pedrovi a kontroloval mu životní funkce. „Většinu jste viděl,“ odpověděla doktorka Logothetti, „zemřel nám pod rukama. Asi po půl hodině otevřel oko, vstal a dlouho si prohlížel ruku. Mezitím se jeho teplota zvyšovala až skoro k osmdesáti stupňům a z útrob bylo vidět žhnoucí….žhnoucí….něco jako chobotnici. Jakoby se v něm rozpálil symbiont.“ „Vypadlo to, že nám přečetl myšlenky,“ vtrhla do rozhovoru Cath, „zkoušela jsem mu to předat, ještě nikdo však nevykázal známky toho, že by telepatii zvládl.“ „Pak promluvil. Řekl, že má hlad a sesunul se k zemi. Jeho tělo evidentně zatím nezvládá fungovat v bdělém stavu. Musíme posílit dávky a naučit ho to.“ Edina Logothetti Edina Logothetti je doktorkou biologie a uznávanou expertkou na výzkum lidského těla. Narodila se v Ploješti v Rumunsku a od mala šla ve šlépějích svého otce, který pracoval pro tehdy ještě existující organizaci Lékaři bez hranic na vývoji léků. Již po škole se k němu přidala v jeho týmu a společně se v roce 2101 dostali k projektům na přísně tajné léky a také zárodky těch nejhorších nemocí sloužící jako prototypy právě pro vývoj účinných vakcín. Výzkum vzbuzoval pozornost nepravých lidí a v roce 2106 si právě oni přišli k nim do bytu pro jejich tajemství. Zabili jí rodiče i mladšího bratra a když se snažili odvézt ji s sebou, rozhodla se, že si tajemství vezme do hrobu a zaryla nůž do svého srdce. Jak se znovu objevila na světě? Zemřela opravdu? Pro koho pracuje? A proč způsobila tolik utrpení Pedru Ramónovi? Odpovědi na tyto a další otázky většina lidí nezná a ti, kteří je znají...ti je skrývají. Edina Logothetti Otevřít text Schovat text 3 3 Otevřít text Schovat text Otevřel oči. Možná po jedné noci, možná po desítkách. Byl to jenom sen? Podle tý bolesti všude asi ne. Co to se mnou kurva udělali? Pedro ležel na jednoduché posteli bez deky a bez polštáře. Do levé ruky měl zapíchnuté tři kapačky. Jednu s čirou tekutinou, druhou s temně červenou, odhadoval to na krev, ta třetí neměla zrovna zdravou barvu. Tenhle sajrajt už sem viděl…to do mě píchali celou dobu. Vzpomínky se mu začaly rychle vracet. Jeho zrak sklouznul k pravé ruce…a nemýlil se. Všiml si zrcadla přes polovinu stěny po jeho pravici. Pomalu vstal a přes silnou bolest v hlavě se tentokrát na nohou udržel. Pohled na sebe samého ho poněkud překvapil… Desítky jizev po celém těle vlastně ani moc nevnímal. Nebolely ho. Spíš mu vadilo, že neznal jejich původ. Fakt, že jeho pravá ruka je jakýmsi umělým hybridem nějakého kovu a umělé tkáně, to si pamatoval. Zarazil jej však jakýsi malý monitor, který mu, zdá se, přibyl v oblasti předloktí. Při snaze blíže si jej prohlédnout však narazil na jistou nepříjemnost – ve své nové ruce neměl takřka žádný cit. Dokázal s ní zlehka pohybovat, zvednout ji do výše hlavy byl však neřešitelný úkol. Natož hýbat prsty. „Kurva práce. K čemu mi je takovej naleštěnej kus železa, když to nemůžu ovládat…“ Všiml si také, že od minulého probuzení mu značně zesílily svaly. Vypadal mnohem silnější než dřív. "Možná bych se od nich moch nechat uspat ještě párkrát. Je to efektivnější než dřina na cvičišti," řekl si v duchu a musel se té myšlence pousmát. Pak se zarazil. Rozhlédl se kolem sebe. Vše viděl ostře, jasně a jeho periferní vidění bylo úžasné na obě strany. Přesto viděl v zrcadle jedno zdravé oko a jedno, sice již zahojené, avšak na pohled nepříliš schopné fungování. Sem slepej na jedno oko a přesto vidim líp než kdykoli předtím? Fakt by mi někdo měl zodpovědět pár otázek… Udělalo se mu znovu o něco hůř a tak se posadil zpět na postel. Než se mu zatočila hlava a upadl do mrákot, zaslechl prudké cvaknutí dveří. 3 4 3 4 Když spal, bylo mu dobře. Potkával Samanthu i druhého anděla, který měl tvář doktorky Logothetti. Dříve bez hlasů, nyní již rozuměl jejich slovům. Někdy přicházela jedna. Někdy druhá a často také přicházely spolu. Jedna s křídly bílými jako sníh, druhá s černějšími než tma. Obě však krásné, s jemnými a milými hlasy. „Pedro, buď silný. Vydrž a již brzy tě odsud vyvedeme.“ „Byl jsi vybrán, abys nám vrátil naši dřívější moc a sílu. Povedeme tě a naučíme tě vše, co potřebuješ znát.“ „Neboj se toho, co přijde. Až přijde čas, poznáš, že máš odsud odejít.“ „Jsi jedinečný. Jediný svého druhu. Zastavíš válku a zachráníš miliony nevinných lidí. A zachráníš také nás.“ Různá forma a různá intenzita jejich sdělení v zásadě opakovala stále stejný obsah. Ač obě ženy Pedro rád ve snech potkával a bylo mu příjemné poslouchat jejich hlasy a dívat se na jejich těla, nevěřil jejich slovům. Proč bych měl věřit na anděly? Proč bych měl věřit, že mě někdo chce využít k vyšším cílům? Jsem jen válečný zajatec, kterýho bůhvíproč podrobujou nějakejm zvrhlejm pokusům, který se jim asi zrovna moc nevyvedly. Co je mi platný, že se ke mně od zajetí všichni chovali vlastně slušně, když mi dělaj tohle. Ty sny jsou beztak něco, co do mě pálí nějakejma novejma technikama. Jediný co nechápu, že tu nikde není žádnej voják. Ani žádnej z těch šamanů, o kterých nám říkali. Neposlouchej je Pedro. Nevěř jim. Věř jen sobě a svejm smyslům. Jo. Ale jak jim mám věřit, když mě obelhávaj? Otevřít text Schovat text Další Kapitola 1 8 3 5