/pedro/ ...mezitím nedaleko Krakova... „Vpravo druhá!“ „Otoč se, sou tam další dva!“ „Sejmi ho, sejmi toho kripla s bazookou!“ Výkřiky vojáků se rozléhaly po celých Michalowicích, kde probíhaly tuhé boje západních vojáků s četou mladých arabů vedených siccem Al‑Khallem, mladým velitelem, který se nechal východními vojsky naverbovat už v 15 letech poté, co mu švédské bombardéry rozmetaly dosavadní život. Jako jediný z 15členné rodiny přežil i přesto, že přišel o levou ruku v lokti (kvůli tomu se mu říkalo „Khallib „půlruký“). Dokonale ovládl jednoruční zbraně a úskalí vedení a úspěšnými záškodnickými útoky na území Polska a Slovinska se rychle vyšvihnul. Ve vesnici operovala četa Pedra Ramóna a jeho přítele Pavla Daňka, českého rekruta, kterému říkal „po jeho“ Pablo.Byli rozděleni hlavní ulicí, kterou střežil ostřelovač, který jim nedovolil spojit síly. Pedro věděl, co Pavel umí. Posunkem mu naznačil, že se svým týmem vyčistí hlavní ulici, když Pavel dokáže sestřelit snajpra. Odpovědí mu bylo krátké přikývnutí.Zavelel mužům, zkontroloval zbraň a vyběhl na ulici, každý stříleje jiným směrem tak, aby pokryly všechny úhly. Pavel o padesát metrů dál vystoupil ze svého úkrytu a zamířil na věž. Padli tři muži, než se jeho pohled potkal s okem ostřelovače a zmáčkl spoušť. Jako obvykle byl neomylný. Ramónovi muži postříleli zbytek vojáků na ulici a v oknech a ještě za doznívající střelby šli Pedro a Pavel naproti sobě, aby zvážili další postup. Oba to nenáviděli, ale příkazy a výcvik jsou jasné: Pravidlo č. 12 Velitel vyvolává auru nesmrtelnosti. Kráčí ještě za doznívající palby a nechá své muže práci dodělat. Nekrčí se. Neschovává. Neběží. Jde. Ta slova z kodexu znají nazpaměť. Ani o neprůstřelných vestách neměli jejich vojáci tušení, pečlivě je střežili. Kolik už modřin a zlomených žeber museli tajit po zásazích kulek? „Dobrá práce Pablo, ale nebývals rychlejší?“ Odpovědí mu byl upřímný smích. „Ten zmrd byl dobrej. Jsou čím dál tím lepší. Někdo je musí kurva dobře cvičit.“ „Máme nějaký zajatce?“, zeptal se Pedro. „Dva, ale dá hodně práce jim zabránit, aby se nezabili.“ „Sou to magoři. Udrž je naživu pro Girarda.“ „Zkusim. Ale teď počkej, je tam ještě jeden barák kam jsem viděl zdrhnout pár těhle špinavců.“ „Hmm…,“ Pedro se dlouze zamyslel. „Uděláme to po staru?“ Pavel se jen usmál a oba podali své pušky vojínům opodál. „Fridrich!,“ vyštěkl Daněk na svého seržanta. „Zavolej Jonese, De’Palla a van Hoytena. Ať si vezmou vykuchávače.“ Seržant odběhl a za chvíli k nim běželi dva ze zmíněných. „De’Pall je mrtvej, pane!“ Oba muži na sebe krátce, s mírným zármutkem v očích, pohlédli. „Byl to dobrej chlap,“ řekl jen Ramón. „Ve čtyřech to zmáknem suše. Já půjdu s Hoytenem vlevo a ty s Jonesem vpravo. Potkáme se za tři minuty uprostřed,“ pronesl Daněk, vytáhnul svůj nůž a s Belgičanem odběhli. Pedro si s Jonesem domluvili pár signálů a vyrazili každý ke své části domu. Z dálky je krylo pár slušných ostřelovačů, ale podle všeho došly vojákům uvnitř náboje. Pohyb byl vidět, střelba se ale neozývala žádná. Rychlým během se dostali k domu, každý věděl, co má dělat. Pedro vyšplhal po žebříku až k oknu, které vytipoval jako otevřené. Nahlédl dovnitř, žádné známky pohybu však neviděl. Jen dvě ženy ležící na torzu postele v objetí. Matka s dcerou, pomyslel si. Rychle prohledal místnost, zkontroloval obě těla. Nic nenašel. Zaslechl slabý zvuk těžkých bot. Asi Pablo seskočil ze střešního okna, pomyslel si. Mezi sutinami našel několik fotografií a ošuntělou knížku notně poškozenou ohněm. Z názvu přečetl jen: …o Erazón …ěď Neumírajících Nic mu to neříkalo. Knížku i s fotkami schoval do vesty. Hodlal se na ni podívat později. Fotky ztracených rodin schovával z pověrčivosti, sbíral je. Za ta léta vojenského života jich už měl tolik, že se občas cítil špatně. Opatrně nahlédl ze dveří horní ložnice, nad schody se krčil malý arab s nožem v ruce. Viditelně se třásl. Jak byl zvyklý, rychle a lehce se mu přikradl za záda a v jednom momentu mu pravačkou zakryl ústa a nožem mu probodl záda přesně mezi ledvinou a slezinou do hloubky 3 centimetrů. Tak malého chlapa to spolehlivě na pár hodin omráčí. Nechal ho ležet a pomalu sešel do prvního patra. Když došlápl na první schod, projela mu patou palčivá bolest. Zakousl se do rtu, rozkoukal se a rychlým přehoupnutím zrcadlem* se dostal těsně k asi dvoumetrovému arabovi s jedním okem. Nůž mu bolestí v patě vypadl na zem, tak ho prudkým pohybem chytil pod krkem. Silou se mu ovšem rovnat nemohl.Arab ho drapl za ruce a pomalu je tlačil od sebe. Pedro prohrával. Ze všech sil se snažil došlápnout na pravou patu s tlačítkem k malému noži umístěnému ve špičce boty. Levou ruku už měl skoro zlomenou, když se mu to konečně povedlo. Jemné cvaknutí arabovým uším uniklo. „Na ty zmrde!“ vykřikl Pedro a vší silou kopnul protivníka mezi nohy. Nestačil bohužel zakrýt chlapovi pusu a ten, s rozdrcenýma koulema, vykřikl jako poražené podsvinče. Pedro ho rychle umlčel ranou na solar, pro jistotu ho ještě škrtil. Neudržel se. Bolest v propíchnuté noze byla příliš silná. Chvíli zůstal skrčený a tiše seděl a poslouchal. Slyšel zvuky několika soubojů, ale nevypadalo to, že by někoho rozrušil hlasitý výkřik. Pomalu scházel dolů, první se potkal s Pavlem. Kromě rozřízlé pravé ruky a natrženého ucha mu nic nebylo. „Kolik?“, zeptal se. „Dva, ale jeden to nedal,“ pousmál se Pedro. „Amatére…tři svázaný zmrdi na prvním patře.“ „Co Jones a Van Hoyten?“ „Nevím, poď dolů a seber si nůž!“ Pomalu sešli do nejnižšího patra, Jones zrovna v rohu místnosti svazoval dva menší araby k sobě do kozelce. Van Hoyten kopal do zkrvaveného do klubka choulícího se muže a snažil se levačkou vytáhnout šíp vražený do zad. „Hoytne, kurva, neblbni, nech ho už být!“, řval na něj Pavel. „To už máš jedno, hlavu má stejně na sračku, pomozte mu raději s tím šípem,“ odvětil Pedro a chytil Van Hoytena kolem těla, než mu Jones vyndal hluboko zaražený hrot. „Pavle, prohledej to tu, jestli se tu ještě nějakej neschovává. My se postaráme o Belgičana.“ Vypreparovali mu z těla zbytky šípu, polili ránu vodkou z čutory a zavázali ránu obvazem z kapesní lékárny. Pavel se mezitím vrátil s tím, že krok zajatců je dům prázdný. Obešli jej a svázané a omráčené muže snesli dolů. Pedro vyšel ven, aby zavolal vojáky s autem. Před dveřmi už čekalo zaparkované dingo, z něj vyběhl mladý vojín, nový rekrut tajné služby, s telefonem. „Pane, pane…máte telefon, plukovník.“ Pedro se otočil na muže za sebou. „Pavle, naložte zajatce a vemte je do tábora,“ křikl na ně a sluchátko přiložil k uchu. „Slyším pane.“ „Ano pane, máme jich šest.“ „Jistě, všechny je v pořádku dovezeme a Daněk to tu s týmem vyčistí.“ „Jste si jist?“ „Jistě, vyrazím hned.“ Sedl do malého jeepu, povolal svých 10 vojáků a společně s druhým autem vyrazili do Prahy. Cesta probíhala relativně v klidu. Narazili pouze na pár malých jednotek několika mužů, kteří se ale neodvážili zaútočit na dvě obrněná vozidla. Přeci jen. Byli na „své“ straně hranice. Naše strana hranice. Kéž by furt platilo, že se ty zmrdi za barikádu neodvážej, napadlo Ramóna. Zahnal černé myšlenky a z okna auta cvičně trefil utíkajícího mladého vojáka přesně pod koleno. Byl opravdu neuvěřitelně přesným střelcem. Netěšil se na návrat do Prahy. Věděl, že přijedou pozdě v noci a on po mnoha dnech bude muset zase spát. A když spal, zdály se mu sny, které nechtěl vidět. Vyrazili obvyklou cestou směrem na Katovice. Pedro chvíli koukal z okna a přemýšlel, co se to v Evropě stalo, že dokázala sama sebe takhle zničit. Pak si vzpomněl na knížku, kterou našel v domě. Napsal ji nějaký Erazón, nalistoval poslední stranu, aby si prohlédl tiráž. Knížka byla teprve dva roky stará, vyšla v roce 2108. Pedro byl rád, že se znovu vydávají papírové knihy. Měl rád historii a z 21. století prakticky neexistovaly pořádné záznamy kvůli elektronické krizi způsobené válkou. Nad základními informacemi o knize byla i černobílá fotografie autora, kterému nemohlo být více než třicet let. Pablo Erazón…zakázaný autor z jihozápadu. Co to tam bylo za země? Španělsko? Baskicko? Portugalsko? Pablo marně vzpomínal. Odkud asi může být? A jak sem dostal svoje knížky? Blesklo mu to hlavou. Pašerácké skupiny, které dříve lovil u hranic. Musí být s nimi, možná by stálo za to ho poznat, pomyslel si a začetl se do knihy. Přečetl první báseň – Zpověď neumírajících. Nepíše špatně, četl jsem lepší, ale…měl bych se zajet podívat na jih. Začetl se na další stránku, zaujala ho jedna z kratších básní. Alice Piptová Alice byla sirotek a dítě ulice. Díky neustálému boji a holý život a kousek jídla se stala takřka nedostižnou v umění nebýt vidět, což úročila v „dětském gangu“, kterému nějakou dobu velela. Když zjistila, že je život na západní straně hranice stejně tristní, jako na východě, dala svému životu jediný cíl – bojovat za to, aby válka brzy skončila a lidé mohli žít beze strachu. Nechala se naverbovat a ve dvaceti letech se stala členkou nové vznikající jednotky elitních vojáků s předpoklady plnit náročné úkoly v týlu nepřítele. Tam potkala i Pedra Ramóna. Nevinný Slyším? Hlas vězení Volá mě Čeká mě Vidím? Policejní auta Hledají mě Sledují mě Já ale vím, co viděly mé oči V mé hlavě vím Že jsem ji nezabil Že jsem nevinný Cítím? Lidi kolem nás Nesnáší mě Nevěří mně Vím, opravdu vím? Jestli vrahem jsem Pil jsem příliš Paměť neslouží Já snad vím, co viděly mé oči Zmatek v hlavě mám Co když… Co si udělám? Pedro si ani nevšiml, že se už mezitím setmělo. Všiml si, že jsou už někde pod Šumperkem a blíží se k Brnu, ze kterého jedna z mála širokých silnic směrem k Praze. Brno se objíždělo, probíhaly tam často líté boje s východními vojáky, jelikož tamní obyvatelstvo stranilo Budapešťské lize národa, která ovládala východní sněmovnu. Měli tam i svou základnu, nebylo ale nutné riskovat cestu se zajatci. Hodlali Brno objet přes Kuřim, Tišnov a u Velké Bíteše se vrátit na Širokou cestu. Byl zrovna asi u šestnácté básně, když projížděli Čebínem. Stará rozbitá cesta, dávno už víc písek než asfalt, uprostřed křižovatka ve tvaru ypsilon. Polorozpadlé domy stále lemovaly pravou stranu směrem zpět k Brnu, zatímco po levici už se v podstatě jednalo o stanové město obehnané pytli s pískem a jinými materiály. Ani nevěděli, kdo tam vlastně žije. Plot už byl vysoký a u vjezdů dnem i nocí stály stráže. Neviděl toho ve tmě moc, jen robustního černého strážného a opodál ležící mrtvolu mladé ženy v tratolišti krve. Pokynul řidiči, aby zastavil. Zastavilo i auto jedoucí za nimi. Pedro vystoupil, aby se na ženu podíval. Poklekl. I přesto, že neměla levou ruku a výbuch jí rozerval půlku obličeje, poznal v ní Alici. Měl ji moc rád. Začínali spolu v armádě. Byla široko daleko nejlepší v umění nebýt spatřena. O to víc jej překvapilo a zarmoutilo, že ji našel otrhanou ležet mrtvou u Depa. Viditelně pohublou. I v takovém stavu je pořád krásná. Jak ji miloval. Jakej sex jsme spolu měli. Jak dobrý tým spolu tvořili. Než se před dvěma lety ztratila beze slov. Vzpomínal na jejich nejúspěšnější akci, Ivana Drogoviče. Dostávali v té době od východních armád solidně na frak a generál Overmars přišel tehdy s šíleným plánem. Vyslat malý tým do Bukurešti a zabít hlavní mozek Východu přímo v jeho sídle. Nikdo tomu plánu příliš nevěřil, ale generál trval na svém. Hodně tenkrát telefonoval, než vybral přesný den atentátu a vyslovil jediné jméno. Pedro Ramón. Odvolal ho tenkrát z mise v Číně, aby si sestavil malý tým. Nikdo nevěděl, odkud měl generál tak detailní informace o pohybu Ivana Drogoviče, ale všechny je Ramónovi řekl.