/Plukovník/ Plukovník Dernier překračoval spadané kusy starých činžovních domů, které se tu dochovaly snad jen v centru Prahy, kdysi hlavním městě České republiky. Těžké černé boty pod sebou drtily oranžové kusy velkých pálených cihel a místy se zapletly do zbytků několik týdnů starých novin. Dalších 13 civilních obětí a 4 mrtví vojáci po útoku východních útočných komand. Titulek na zemi ležících novin z 8. června se plukovníkovi vůbec nelíbil. Odplivl si přesně na fotografii Pavla Březiny, autora článku a redaktora deníku Západní svět. „Hyeny novinářský,“ zaklel a v duchu přemýšlel, jak moc by si teď dal cigaretu. Proklínal ten den, kdy se rozhodl s tímhle zlozvykem skončit. Kolem torza skleněných výloh, za kterými se tu a tam povalovala převrácená židle nebo stůl na třech nohách, došel až na křižovatku Žatecké a Široké, kde stálo několik jeho mužů v půlkruhu kolem dvou schoulených a notně spoutaných těl. „Pane!“ ozvalo se sborově, když se jeho muži rozestoupili, aby mu umožnili projít až k zajatcům. „Zkurvená angličtina, kdo hájil naše zájmy, když jsme volili jednotný jazyk?“, pomyslel si Dernier a alespoň v duchu hovořil francouzsky. Jazykem, jehož používání, stejně jako ostatních jazyků, bylo vládou zakázáno někdy kolem roku 2030 v rámci „jednotnosti bloku“. „Ukažte mi tu špín…” Dernierovy oči se zastavili na ženě zhruba v jeho věku, možná lehce starší. Z kapsy svého dlouhého kabátu vytáhl srolované zažloutlé noviny z 26. dubna 2106 a s údivem v očích zůstal zírat na titulní stranu Západního světa. Fotografie sice byla poměrně vybledlá, avšak podoba mladého muže zachyceného před torzem obrněného auta - zřejmě šlo o typ Dingo nebo Vega, nástupce stejnojmenných vozů z bývalé české armády - byla s podobou před ním ležící spoutané ženy až fascinující. „Kurva, to přece neni možný,“ pomyslel si Dernier a dál nehnutě sledoval špinavou spoutanou ženu zmítající se na rohu ulice pod zbořenou konstrukcí, kde kdysi stávala výloha restaurace Kolonial. „Pane, jste v pořádku?“, nesměle pronesl voják stojící po pravici plukovníka. „A ty si kdo?“, dostalo se mu strohé odpovědi. Dernier se na vojáka ani nepodíval. „Benjamin Adkins, pane!“ „Metař Benjamin Adkins?“ Dernier zvýšil hlas a podíval se vojákovi přímo do očí. „Nebo snad řidič autobusu?“ „O…o…omlouvám se pane, seržant Benjamin Adkins, pane!“ Gerard Dernier se beze slov odvrátil, sklonil se k ležící ženě a rukou v lesklé černé rukavici ji tvrdě chytil za bradu, aby jí mohl zvednout hlavu a donutil ji podívat se na něho. „Kdo kurva si?“, zakřičel na ni plynulou slovanštinou*. Žena jen nehnutě zírala Dernierovi přímo do očí. Ten odvrátil svůj pohled na vedle ležícího starce okolo sedmdesátky s mírně přivřenýma očima, bez velkých známek energie. „A ty? Co nám k tomu řekneš dědku?“, zavelel Dernier, avšak stařec se na žádnou reakci snad ani nezmohl. Girard Dernier Plukovníkovo jméno vzbuzuje strach mezi jeho nepřáteli, podřízenými i nadřízenými. Je jedním z nejobávanějších velitelů. Narodil se ve Francii a fanatické, až bestiální sklony míval už jako malý kluk. Jeho metody vzbuzují odpor napříč celým kontinentem. Nikdo si však nedovolí mu vzdorovat, protože ty metody fungují a plukovník vyhrává válku. Plukovník dvakrát vztekle kopl do ležící ženy, zavelel svým vojákům, aby zajatce odvedli do provizorního velínu a otočil se směrem k nedalekému náměstí, kde se nacházel. Po pár krocích se zastavil, aby se podíval na nerovnost, na které spočinula jeho těžká černá šněrovací bota s kováním po stranách a ve špičce. Sundal si koženou rukavici a shýbl se pro menší knihu tmavé barvy s vyzobrazenou postavou se svraštělou bílou tváří a doširoka otevřenýma očima bez čoček. „Pablo Erazón, Zpověď Neumírajících“, přečetl plukovník nahlas nápis na přebalu. Kde se tu kurva ty jižani furt berou? Budu se muset podívat k hranicím, pomyslel si Dernier, uložil knihu do kabátu a pokračoval směrem k bývalé radnici, ve které zřídil své dočasné velitelství v Praze. Pomalu kráčel přes bombardováním zničené náměstí s knihou v ruce. Začetl se do básní, které čišely naturalismem a pesimismem moderní doby. Už několikrát se setkal s jižany, připomínali mu divochy. Zanedbaní, špinaví, avšak velmi, velmi vynalézaví. Stát. Dívat se. Pozorovat. Být pozorován. Naslouchat a být slyšen. Mrtvé ticho je kolem, všude kolem. Jako mráz po zádech. Mžitky před očima. Prázdnota. Ale Proč? Proč? P. R. O. Č.? Pro cizí posměch. Pro cizí slávu. Pro cizí hloupost. Pro nic. Co mě napadá? Svině. Rudá svině. Ta největší a nejrudější svině, jakou kdo kdy na světě viděl. Kurva. Ne, ne ta z ulice. To ne. Jiná kurva. Zrádná kurva. Ale proč? Proč? P. R. O. Č.? Pro cizí radost. Pro cizí úsměv. Pro cizí barák. Pro nic. Pro nic. A tak se ptám. Co mi zbývá? Ptám se. Má to vůbec cenu se ptát? Určitě má cenu se ptát. Ne, nikdo neodpoví. Ale já se chci ptát! Řekl jsem – NE. Ale proč? Proč? P. R. O. Č.? Pro moje potěšení. Pro moje zadostiučinění. Pro moje já. Pro nic. Já a moje nic nic a moje já já je nic a nic je já. „Jako by mi ten chlap mluvil z duše,“ pomyslel si Dernier a přistihl sám sebe, jak ho sere fakt, že se mu některý z jižanů možná i zamlouvá. Zastavil se nedaleko polorozbořené sochy nějakého českého hrdiny ze starých časů. Zaklapl knihu a rychlým krokem přešel až do velína v budově staré radnice, asi nejzachovalejšího baráku uprostřed staré Prahy. Vešel dovnitř, kde jeho vojáci právě přivazovali zajatce ke kovovým židlím. „Rychlejc to kurva nešlo?“ „Pane, vzpouzela se, je jako divoška.“ Dernier se naklonil obličejem až téměř k obličeji mladého vojáka. „A koho to kurva zajímá! Už měla bejt dávno připravená!“ „Ano pane, hned to bude.“ Voják zasalutoval a odběhl k ostatním, aby pomohl připravit ženu k výslechu. Plukovník pomalým krokem přešel k zajatcům, starého muže přehlédl jako vzduch. Ten ostatně sotva dýchal. Zastavil se jen pár centimetrů od asi padesátileté ženy. Znovu vytáhl zažloutlou fotografii z vnitřní strany kabátu, aby sám sebe ujistil, že se nemýlí. To snad neni možný, že bych ji konečně našel. Vojáci pomalu odcházeli z místnosti. Věděli, že Dernier chce být u výslechů sám. Rád používal své „metody“ jak zjistit, co potřebuje. Avšak tentokrát ne. Stroze je okřikl, aby zůstali na svých místech. Neochotně a trochu vyděšeně zůstali na svých pozicích. Nikdo nechtěl být u Dernierových výslechů. Všichni věděli, co po nich zůstává a nikdo z nich nechtěl být u jejich průběhu. Věděli to jeho vojáci, věděli to spojenci, věděli to nepřátelé, věděli to civilisté i jeho nadřízení. Ti všichni znali zákony a věděli, jak moc je porušuje. Nikdo z nich se však neodvážil mu tento fakt připomenout. Měl výsledky. Vyhrával jim tuhle válku.