/ramónova matka/ Martina Ramón Martina se narodila v České republice během války a již jako malá měla potíže s chudobou. V 15 letech se vydala za bratrem do Španělska a připojila se k jeho skupině pašeráků. Brzy se stala platnou členkou a našla v jeho řadách také svou životní lásku, Španěla Gabriela Ramóna. Z jejich, bohužel krátké, protože Gabriela jeho povolání brzy stálo život, lásky se zrodil malý Pedro, s nímž matka uprchla do Paříže. Protože se však západní styl života Martině nelíbil, zanechala malého Pedra u svého bratra a vydala se za hraniční linii vyhledat svého otce. Dlouze se díval do ženiných očí, napjaté ticho přerušovaly pouze občasné výstřely z dálky a mňoukání zatoulané kočky proplétající se mezi sutinami. Pak prudce otočil hlavu a pátral očima mezi svými vojáky. „Adkins! Kde je ten anglánskej seržant Adkins?“ „Adkins! Adkins! Plukovník si tě žádá!“ ozývalo se sborově budovou i venkem z úst vojáků.Asi za minutu přiběhl udýchaný seržant a zastavil se u netrpělivě vyhlížejícího plukovníka. „Přineste mi záznamy za poslední rok, chci je tady mít před minutou!“ Seržant mávnutím ruky vyvolal dva své vojáky. Ti před budovou sedli do obrněného jeepu, aby zajeli pro záznamy tajné služby, které plukovník, zřejmě, vyžadoval. Ty byly uloženy v jednom z bývalých hotelů nedaleko, v Pařížské ulici skoro až u řeky. „Hledejte Ramóna!“, zakřičel na ně ještě plukovník ze dveří. V ženě připoutané k židli to takřka neznatelně trhlo při zaznění toho jména, plukovník však byl příliš vnímavý, než aby to přehlédl. Poprvé se dnes usmál a upřel svůj pohled zpět na ženu. „Takže to může být pravda?“ prohodil téměř až výsměšným tónem, když jí hrubě držel za bradu. Lusknul prsty druhé ruky. „Bouchard, čtečku a telefon!“ Jeden z vojáků se třemi pruhy na levé paži se bezeslova rozběhl do menší místnosti v zadní části haly, aby si z komunikační místnosti vypůjčil přenosný telefon. Jistě, všichni znali malé mobilní telefony. Nikdo je však už dlouhá léta nepoužíval. Jsou tak snadno dohledatelné a nepřátelské nálety přímo přitahují. Jednotlivé útvary s sebou raději vozí ohromná nákladní auta s kilometry kabelů. Byly bezpečnější. Během chvilky se přiřítil seržant Bouchard a nesl velký přenosný telefon. „Nejdřív čtečku.“ Bouchard beze slov odepnul malý přístroj velikosti pageru od svých kalhot a podal jej plukovníkovi. Znovu se usmál a zamířil k ženě na židli. Chytil ji za hlavu, rychlým pohybem ruky vytáhl zpoza opasku velký armádní nůž a přeřízl provazy, které ji poutaly. Odhodil ji na zem a několikrát ji nakopnul. I opodál stojící muži slyšet zapraskat žebra. Žena jen tiše ležela na zemi a hlasitě dýchala. Chytil ji za cop tak zprudka, div že jí nezlomil vaz a druhou rukou jí rozřezal šaty a strhal je z ní.Její tělo bylo pevné, stejně jako nevelká ňadra, která i přes ženin věk stále perfektně držela tvar. Na mnoha místech však bylo vidět četné jizvy svědčící o jejím nelehkém osudu. Chytil ji pod krkem. „Pořád mi neřekneš, kdo jsi?“ Ani se nehnula.