/zajetí/ Pedro Ramón Pedro Ramón. Průvodce a hlavní „hrdina“ ságy The Europe. Třicetiletý bývalý voják narozený ve Španělsku. Syn španělského vojáka a bývalé prostitutky. Narozen v Praze. Od 16 let členem západních armád. Od úspěšného atentátu na velitele východních vojsk, Ivana Drogoviče, je zároveň i celebritou. Před nedávnou dobou si ho k sobě stáhl plukovník Dernier do liniové struktury tajných služeb. Ani on sám, ani plukovník však netuší, co na Pedra čeká… Z několika stran jej obklopovaly auta. Přes dálková světla vůbec neviděl jaká, natož aby dokázal poznat totožnost či počet postav okolo nich. Než si stačil přivyknout na ostrý jas, někdo mu zezadu chytil obě ruce a pevně je držel. Nedokázal se skoro ani pohnout, jakou silou jej držel. Blesklo mu hlavou, že by měl zavolat svoje muže, ale tu myšlenku zavrhl dřív, než ji dokončil. Už jsou beztak všichni mrtví nebo zajatí, pomyslel si. Navíc vykřikovat rozkazy u Depa taky nebyl zrovna nejlepší nápad. Podvolil se tedy a čekal, co mu provedou dvě blížící se siluety. Jedna z nich, teď už poznal, že jsou to muži, mu zvrátila hlavu dozadu a dřív, než si stačil kohokoliv prohlédnout, druhý muž mu nasadil cosi přes hlavu. Všimnul si jen hořící zaťaté pěsti vytetované na jeho zápěstí. Dlouho. Více než hodinu ho někam vezli, než ho hrubě vyvedli z auta. Dalších asi 10 minut chůze po hrbolatém terénu. Hodně zakopával na děravé cestě, vždy ho jen zvedli a strčili dál. Nikdo z únosců neřekl za celou cestu ani slovo. Zastavili. Kde asi můžeme být? Zaskřípaly nějaké kovové dveře a oni ho vhodili dovnitř. Dokázal si vykloubit ruce a zbavit se pout, aby si mohl sundat černý pytel z hlavy. Nebylo mu to nic platné. Ležel ve tmě. V absolutní tmě. Snažil se dlouho rozkoukávat, leč brzy mu došlo, že v téhle místnosti nic neuvidí. Zkusil tedy spát. Na tvrdé zemi to šlo špatně, ale únava z bojů a dlouhé cesty ho nakonec přeci jen zmohla. Ani ne za pár minut ho vzbudil proud studené vody. Promnul si oči a ve světle z pootevřených dveří viděl dva muže v pláštích s klobouky naraženými hluboko do čela. Ve skutečnosti spal celou noc a půl dalšího dne. „Vstávejte, pane Ramóne!“ „Kde…kde to jsem?“ Ani nevěděl, jestli se ve skutečnosti zeptal nebo mu otázka zazněla pouze v hlavě. Odpověď dostal vzápětí. „Jste v zajetí, pane Ramóne.“ Do rozhovoru vstoupil druhý z mužů. „Posaďte se, prosím,“ řekl mu a letmo ukázal na starou dřevěnou židli stojící vedle něj. Pedro si jí předtím nevšiml. Je ale taky možný, že tu byla celou tu dobu. Vidim tu naprostý hovno. Pomalu vstával. Nejprve na ruce, pak si zvládnul i kleknout. Sem jako zfetovanej, takhle slabý sem nohy neměl snad nikdy. Jeden z mužů přistoupil a podepřel ho. „Pomůžu Vám, pane Ramóne.“ To chování se Pedrovi nezdálo. Proč jsou ke mně tak ohleduplní, když jsou z východní armády a zajali mě?A jsou to vůbec lidi z východu? Muži nevypadali jako vojáci, které běžně potkával a zabíjel. A i kdyby mě mátly ty jejich hadry a sladký řeči, už dávno by se na mě vyřádil některej z těch jejich šílenejch doktorů nebo by mě předhodili dokonce arabským šamanům. Kde to teda sem? Snažil se vnímat své okolí, aby alespoň přibližně dokázal určit, kde může být. Místnost ale byla dokonale prázdná. Byl tam jen on, židle a dva stejně vypadající chlapi, kteří, pokud mu zrovna nepomáhali vstát, nehnutě stáli a sotva něco řekli. „Povězte mi, kde jsem!“ Zkoušel to znovu a znovu. Otázka zaduněla o stěny prázdné místnosti ve chvíli, kdy oba muži pomalu odcházeli. Volal na ně, spílal a vyhrožoval. Přesto zůstal po ráně těžkých kovových dveří znovu sám v absolutní tmě. Pomalu po čtyřech se doplazil ke stěně do míst, kudy muži zmizeli. Nenašel žádnou spáru, žádnou kliku. Nic. To kurva nechápu. Pomalu došel zpět k židli a hlasitě zaklel, když skopl plechový hrnek s vodou. Alespoň talíř s kouskem chleba a nasoleného masa zůstal netknutý. Zhltl jídlo a po chvilce jej opět zdolal spánek. Usnul rychle, s myšlenkou na neuvěřitelnou žízeň pociťovanou v proschlém hrdle. Probudily ho hlasité zvuky a nárazy kol na nerovnosti silnice. Zamlženýma očima zahlédl jen oba muže z temné komory, jak si jí pro sebe nazval, a jakéhosi mladíka v bílém plášti. Rukávy měl vyhrnuté a paže pod nimi kompletně potetované. A je to tady. Odsuď se už nikdy nevrátim a skončimpřed nějakym depem. Znal ty příběhy a viděl výsledky. Připravoval si zrovna obsah nějaké injekce. Zelená světélkující hmota nevypadala jako něco, co by chtěl nechat kolovat ve svých žilách. Vzepjal se s úmyslem zabránit mu proklepat ruku. Zjistil však, že je pevně připoután ke kovovému lůžku. Nemohl pohnout ani hlavou, aby se podíval po celém autě. „Držte ho ještě pro jistotu,“ řekl mladý muž hlubokým hlasem oběma doposud mlčky sedícím mužům. „To, myslím, nebude třeba,“ odvětil mu ten po Pedrově levici. Druhý se však zvedl a jedním krokem k němu přistoupil a naklonil mu hlavu skoro až před obličej. „Pane Ramóne, nebraňte se prosím, potřebujeme Vás v klidu.“ Řekl tichým hlasem a chytil jej za ruku a hrudník. Potetovaný muž, zřejmě doktor, se u něj zastavil a ustříkl trošku obsahu injekční stříkačky. Kapalina při dopadu na podlahu auta jemně zasyčela, zabublala a vmžiku se vypařila. „Slečno Logothetti*, je Váš.“ Ze stínu potemnělého auta osvětleného pouze malou stropní lampou vstala mladá žena, které si předtím nevšiml, byla mimo zorné pole. Dlouhé tmavé vlasy sčesané na stranu, tmavé oči a pevná postava s ideálními ňadry vykukujícími z rozhaleného bílého pláště. Byla krásná. „Děkuji Vám Vlade,“ odpověděla strojeným hlasem a zapíchla Pedrovi injekci do pravé ruky jako do kusu masa. „Nechte ho teď spát až k hoře.“ Vůz zastavil a žena spěšně vystoupila. Než mu zmizela z výhledu, stihl zaslechnout hlasitý zvuk startujícího motoru a zahlédnout její nádherně tvarovaný zadek. Tak to bych si nechal líbit. Jeho poslední myšlenka by mu za jiných okolností vyvolala pořádnou erekci. Probudil se neskutečnou bolestí v pravé ruce. Chtěl křičet, hrdlo měl však jako zalité betonem a z jeho úst nevyšla ani hláska. Chvíli myslel, že je zpátky v temné místnosti. Po pár marných pokusech promrkat oči, že tentokrát je to on, kdo nevidí. Klid Petře. Žádná panika. Každý problém má své řešení a každá situace svoje východisko. Pokusil se pohnout, ale nešlo to ani o kousek. Zahýbal prsty na nohou a k jeho radosti se mu aspoň toto povedlo. První malý úspěch. Zkusil protáhnout ruce. Levá mu šla dokonce mírně zvednout. Pravá se ani nepohnula. Trvalo mu celou věčnost, než levačku rozhýbal celou a mohl zkusit něco nahmatat. Přes stehna a hrudník měl nějaké těžké ocelové popruhy končící na ocelovém lůžku, které ho studilo do zad, jak do nich pomalu dostával cit. Zkusil si promnout oči a, kdyby mohl hýbat jazykem, „vykřikl“ vyděšením. Tam, kde měly být, nahmatal jen prázdné důlky plné nějaké husté tekutiny o níž předpokládal, že je to krev. Stékala mu po tvářích i čele. Začal se chvět a i přes jeho náturu, výcvik a časem otupělé smysly pociťoval něco jako strach. Co to se mnou kurva udělali? A kdo?Proč? Zhluboka dýchal, jen co mu kovová pouta dovolovala, a tím se trochu uklidnil. Ať je to sebevíc v prdeli, pořád žiju! Pořád nemohl pohnout pravou rukou, dokonce ji ani necítil. Opetrně se ji snažil nahmatat. Očekával snad všechno. Přesto na chvíli přestal dýchat, neschopen jediného pohybu a na krátkou dobu si přál zemřít. Tolik jej nešokovalo, že má ruku od ramene amputovanou, s tím trochu počítal. Mnohem horší bylo TO, co nahmatal na okraji pahýlu. Kurva…kurva…co to je? Co to je? CO TO JE? Kurva, kurva, kurva. Brečel. Možná neměl oči, ale brečel. Strachy. Vzteky. Bezmocí. Znechucením a odporem. Bolestí. Cítil, že dostává horečku. Střídavě blouznil a spal. Občas cítil vláhu na rtech a matně si vybavoval nějaké siluety přikládající mu ke rtům kalíšek s vodou. Mohlo uběhnout pár hodin. Mohlo to být pár týdnů. Měl z těch chvil před očima jeden jediný obraz. Mladá žena s černými křídly v ulicích rozbořeného města. Po nějaké době opět přišel k sobě. Vyrušil jej hlasitý hluk v místnosti. „Paní doktorko, program probíhá úspěšně, ale….“ hlas se odmlčel. „Subjekt se brání, tělo nechce parazita přijmout.“ „A odbourali jste jeho imunitu?“ odvětil ženský hlas, který si pamatoval z auta, tentokrát mnohem příjemnější. „Dostal už 14 injekcí. Bojíme se, aby neumřel na nějakou pitomou chřipku.“ „Tenhle na chřipku neumře, pánové, tenhle ne.“ „Jak si tím můžete být tak jistá? Ostatně, dlouho Vás zajímalo, proč velitel věnoval tolik úsilí a riskoval přesun, abychom dostali zrovna jeho.“ Doktorka se zasmála. „Pánové, jste skvělí ve svých oborech, ale jinak naprosto k ničemu,“ řekla pobaveně, „nečtete, nezajímá vás historie, starým pověstem se smějete a nic pro vás není svaté.“ Chvilku bylo ticho. Slyšel je párkrát zaklapat podpatky o tvrdou dlažbu.Trochu se lekl, když ucítil její ruku na své tváři a hned vzápětí vůni pomerančového parfému. Natočil hlavu a chvíli měl pocit, že si hledí do očí. Viděl znovu ženu, anděla z dřívějších snů, tentokrát v detailu obličeje, jak se na něj směje. Viděl její úsměv a rozhárané vlasy v jinak přísném, strohém obličeji s jemným náznakem vrásek kolem koutků. „Tenhle je výjimečný pánové,“ odvrátila se, aby ho znovu pohladila po tváři. Když viděla jejich nechápavé obličeje, pokračovala: „Neviděli jste testy? Jeho tělo symbionta neodmítá. Navazuje s ním kontakt mnohokrát hlubší, než kterýkoli subjekt před ním.“ „Co to znamená? zaslechl Pedro nový mužský hlas. „Vidíte to oko?“ začala doktorka. „Nikdy se nezahojilo. Nikdy nedošlo k proměne molekul a teď? Zatím ani neumím zcela popsat, co se s ním děje, ale tenhle….tenhle mě odsud dostane.“ Poslední slova už patřila jen jí a jemu. Pronesla je tak potichu a rafinovaně, že se dokonce domníval, že je opravdu říká jemu. Znovu jej pohladila po tváři. Když se znovu probudil, byl v místnosti sám a svázaný upřeně hleděl na zářivku uprostřed bílého stropu. Sem tam probleskla. V pokoji neviděl nic, zaujalo ho jen polstrování zdí. Nechápal dost dobře, proč tam je, když on sám se nemohl ani pohnout, natož aby si dokázal ublížit. Z přemítání o bezvýchodnosti této situace ho vytrhl až zvuk otvíraných dveří v té části místnosti, do které mu nesahal zorný úhel. Oči. Ty krávo jak je to možný? Jaktože zase vidím? Došlo mu to teprve teď, že se mu vrátil zrak. Neviděl příliš dobře, rozhodně ne jako předtím, ale viděl. Přestal chápat snad už úplně všechno. „Subjekt je skoro připraven pane,“ zaslechl známý ženský hlas. „Skoro? Proč to ještě není hotové?“ odvětil hluboký mužský hlas. „Celá Evropa na západ od hranice už ho hledá. Ptají se, kam zmizel jeden z jejich nejlepších mužů na tak dlouhou dobu.“ „Věřte mi pane, že to bude stát za to. Tohle jsme tu za deset let ještě neměli.“ Ozvaly se pomalé kroky než ucítil pevný stisk okolo pravého oka. Rozostřeným pohledem zahlédl siluetu nějakého muže a viděl ruku nad svým okem, která mu pevně roztáhla svaly kolem bulvy. „Koukám, že oči už budou brzy v pořádku, jak jste říkala.“ „A reagují,“ dodal, když mu přes obličej pákrát mávl rukou. Sklonil se k němu a Pedro v něm poznal staršího z mužů z pokoje, kam ho odtáhli, když jej přemohli u Depa. „Nejen v pořádku, pane,“ odpověděla žena, „jeho oči jsou asi 1200x přesnější než průměrné lidské oko. Jen je zatím neumí používat.“ Konečně zahlédl Pedro také svojí doktorku. Jediná ho provázela temnými dny v horečkách. Byla jediným příjemným hlasem, který slýchával. A znovu ji spatřit bylo balzámem na jeho těžce zkoušenou duši. Jenže ona STOJÍ za tím, co se mi děje, ale já. Cítil, že stojí na jeho straně. Alespoň si to myslel. Zdávalo se mu o ní, jako o andělu s černými křídly. Slýchával o nich, že jsou ti nejsmutnější z andělů - svrženi z nebes, aby trpěli za své hříchy. Někteří zasvětili své pozemské bytí pomoci lidem v nouzi. Jiní přišli o svá křídla a stali se smrtelníky. A ti zbylí? Inu, ti zbylí sloužili především sami sobě. Četl jsem o tom jako mladší. Vyprávěli mi o tom mnohokrát.může to být ale pravda? Přiblížila svou hlavu až téměř k jeho. Ucítil vlhký polibek na čele a přitom nepříjemné píchnutí v levé ruce. Než se mu zavřely oči a usnul, zaslechl ještě útržek rozhovoru. „To je poslední injekce pane. Asi za měsíc se probudí hotový. Sama povedu tým, který jej bude učit.“ „A ruka?“ odpověděl hluboký hlas. „Mám tu nejlepší na tyto technologie. Přijede asi za 14 dní do Litochora. „Dobrá, doktorko Logothetti, očekávám Vaši zprávu.“ Usnul. Cítil každou vteřinu. Slýchával svůj pomalý dech, jak jeho tělo pracovalo na přístrojích. Létal nad světem a sledoval tu hrůzu, kterou způsobilo století válčení. Míval také dlouhé a barvité sny. Někdy jako anděl sedával nad horami a čechral si křídla. Jindy cestoval po dalekých a dávno opuštěných krajinách a dotekem je obnovoval. Stával nesčetněkrát sám proti tisícinásobné armádě a odrážel jejich kulky pouhou energií. Ve všech těch snech potkával stále dokola dvě ženy, dva anděle. Jednu, s černými křídly, vídával již dříve. Druhá byla nová. Říkala jediné slovo, „Samantha“. Usmívala se naněj a často jej brávala za ruku a ukazovala mu cestu. Zrovna plul se Samanthou nahý na hladině oceánu. Oba bosí jakoby klouzali po vlnách za krásného slunečného dne. Blížili se ke břehům pevninného Řecka, když se začal potápět. Jejich ruce se pomalu pouštěly a ona na něj hleděla vytřeštěným pohledem. Lapal po dechu a marně se natahoval po Samanthině ruce. Ta se mu však vzdalovala, jakoby ji něco táhlo směrem od něj. Na dně vody pod sebou viděl sílící světlo a potápěl se stále blíže k němu. Pohled už měl zakalený a cítil, že se každým okamžikem utopí. Kopal, máchal rukama a snažil se plavat. Nic nepomáhalo a on pomalu ztrácel vědomí a síla jeho pohybů slábla. Padal hlouběji a hlouběji a pak... ...viděl sebe. Sebe jak leží bezvládně na lékařském stole a nad ním se sklání několik postav. Rozcuchaná doktorka Logothetti jej držela za levou ruku a hledala puls. Její mladý pomocník mu masíroval hrudník nějakým divným přístrojem vydávajícím elektrické výboje. Druhý asistent, ten nepotetovaný, mu dával do levačky injekci se svítivě zeleným obsahem. A nad jeho pravou rukou se skláněla jakási malá útlá žena tmavé pleti s vlasy na krátko. Ruka vypadala úplně jinak, vypadala jako mechanická, elektrická počítačová.... nechápal, jak se to stalo. Stejně ale vrůstala do zbytku jeho živého ramene. Oko na druhou stranu, měl celé v krvi. Stál tam a na celý ten výjev se díval, jako by na stole ani neležel on. Všiml si muže v rohu místnosti, stejného, se kterým doktorka Logothetti hovořila předtím, než usnul. Křičel na ni. Všichni byli v ohromném stresu. “Doktorko, udělejte s ním něco. Je to už deset minut, kurva.” Opáčila mu na půl úst, s rozhořčeným křikem: “Držte už konečně hubu, děláme pro to všechno. Jerry, víc Lestragenu!” Asistent jen přikývnul a vyprázdnil do jeho ruky celý zbytek obsahu injekce. Chvilku kolem něj ještě lítali, zkoušeli oživovací pokusy a malá snědá doktorka cosi mumlala neznámým jazykem, když se snažila něco udělat s jeho rukou. Dalších asi pět minut trvalo, než muž z rohu místnosti udělal dva kroky vpřed a chytil doktorku Logothetti za ruku. “Doktorko, je mrtvý! Je mrtvý! Nechtě už toho!” “Ne...ne....ne....to neni možný....já to viděla. VIDĚLA jsem to! Tenhle měl vyjít....” křičela na celou místnost a slzy jí tekly po celých tvářích. Pokývala na asistenty, kteří z místnosti odešli. Odešel také doktorčin nadřízený. “Dejte si týden pohov Edino, spojím se s Vámi.” Zůstala jen malá snědá doktorka, která si přisedla vedle ní a objala ji. “Edino...to se může stát, příštího už dáme.” “Jakýho příštího? Tohle měl být ON. Tohle JE on. A já nevim, kde sme udělali chybu,” stále plakala. Pedro popošel směrem k nim a ke svému bezvládnému tělu. Dotkl se svých prstů u levé ruky a chvíli cítil ve své dlani sám sebe. Začalo mu být horko, stále víc a zdálo se, že má horečku víc než 50 stupňů. Když už se zdálo, že shoří zevnitř, obě ženy zvedly hlavu a se strachem v očích se jim svorně zatajil dech... Právě jste dočetli pilotní díl ságy The Europe. Líbil se vám? Dejte nám o tom vědět. Jak dopadne Pedro a jeho vztah s Edinou? Jaké budou další kroky plukovníka Derniera? Proč musela Alice zemřít? Čím do příběhu vstupuje spisovatel Erazon? A kdo a proč vlastně našeho hlavního hrdinu unesl a co mu udělal? Odkryjte všechna tajemství v dalších dílech a přihlašte se k odběru novinek na našich webových stránkách, facebooku či twitteru.