Posadil se dovnitř liduprázdné kavárny, objednal si kávu a prošel si místní malou knihovnu. Našel jednu starší sbírku Pablo Erazona a vzal si ji ke stolu. Začetl se do ní a střídavě se díval na pár fotografií a zápisků ze svého archivu. Asi za hodinu vstoupila do dveří kavárny žena. Pavel zvedl zrak. Wau…je ještě krásnější, než si ji pamatuju. Škoda, že na to nemůžem hned vlítnout. Pavel vstall a s upřímným úsměvem vzal Lindě kabát a přehodil jej přes židli. Pak se dlouze políbili. Drželi se za ruce a chvíli se na sebe jen tak dívali. Pak k ní Pavel posunul jeden z výstřižků novin, na kterém se psalo o zajaté agentce vedle její fotky. „Asi bych ti měla něco vysvětlit,“ prolomila konečně Linda mlčení. Pavel přikývl. „Nebyla jsem agentkou. Dokonce jsem nebyla ani v armádě. Pracovala jsem ve výzkumném týmu. Objevili u mě v dětství nějaké schopnosti, které nikdo neuměl moc vysvětlit a já se snažila jim pomoct je pochopit a využít je pro dobro našich lidí.“ „Jaké schopnosti? A proč tě teda noviny vydávaly za agentku?“ „To je trošku složitější na vysvětlení…řekněme, že umím při určitých konstelacích léčit, rozumím cizím myšlenkám a někdy dokonce dokážu vyvinout extrémní rychlost a sílu. Potíž je, že to neumím ovládat. Dobrovolně jsem se tak přihlásila na speciální výzkum, bylo tam se mnou ještě pár lidí. Jenže jednoho dne do těch laboratoří vtrhli nějací chlapi. Skoro všechny pozabíjeli a odvezli jenom mě a Azraela, ani nevím kam.“ „Azraela…nevypadal náhodou takhle?“ Když se chystal Lindě ukázat jednu ze svých fotografií, rozrazily se dveře a do kavárny vbíhali muži čekající na Pavla před jejich domem. /Sbohem, armádo/ 5 5 Číst pátou kapitolu Otevřít text Schovat text Od 4.2.2101 Pavel Březina se probudil za časného svítání v menší ubytovně pro nejchudší nedaleko domu, kde s Lindou bydleli. Nechtěl spát v bytě, ze kterého musela přítelkyně utéct, a který mu kdosi prohledal skrz na skrz. Přesvědčil se, že všechny jeho zápisky, fotografie, paměťová karta i přenosný počítač byly na svém místě. V polštáři, na kterém spal. Nezdálo se však, že by někdo z dvanácti lidí v místnosti jevil jakýkoliv náznak zájmu o něj, nebo o jeho věci. Nemohl se zbavit myšlenek na to, co se včera stalo. Nemohl se zbavit strachu o Lindu. A nemohl se zbavit otázek, které by jí chtěl položit. Britská tajná agentka. Zajatá. Prohlášená za mrtvou. Kurva. KURVA. Co to má bejt? Do čeho sem se to doprdele zapletl. Vojebala mě i Linda? Nebo prostě jen chtěla zapomenout na minulost a žít od znovu? S vědomím, že v tuto chvíli se stejně kupředu nepohne, vybral z polštáře všechny své věci a hodil je do menšího batohu. Umyl se u jediného umyvadla sdíleného celým patrem a vyběhl ven. Došel až do svého velína, kde se ptal po majoru Williamsovi. „Seržante, co tu děláte? Máte mít volno.“ Voják u recepce příliš vlídně nepůsobil. Ani jej neznal. „Nemám povinnost Vám odpovídat na otázky. Chci mluvit s majorem,“ odvětil Pavel bez mrknutí oka. „Major Williams nemá čas. Hlaste se u kapitána Nevilla, pokud něco chcete.“ „Kde ho najdu?“ „Nahoře, ve své kanceláři.“ Pavel beze slov odešel a po točitých schodech dorazil až k pracovně svého kapitána. Zaklepal na dveře a vstoupil. Na chvíli se zarazil, když si všiml, že je kapitán v pracovně do půl těla a stojí v malé kaluži krve. Žádné zranění neviděl, ale kapitán se snažil cosi nahmatat na svých zádech. Podíval se na Pavla: „Přejete si Březina?“ „Je Vám něco kapitáne? Mám zavolat zdravotníky?“ „O to se nestarejte, budu v pohodě. Co jste chtěl?“ „Volno.“ „Volno přeci máte.“ „Mnohem delší volno, pane.“ „Vyklopte to. Na jak dlouho?“ Kapitán viditelně trpěl bolestí a snažil se Pavla co nejrychleji zbavit. „Už napořád, pane.“ Zahlédl krátký záblesk šoku v kapitánových očích. Ještě větší šok však zažil on, když mu kapitán odpověděl: „Jste volný, seržante. Vyzvedněte si za hodinu dole papír zprošťující Vás služby. Můžete jít.“ Pavel poděkoval. Na snahu o podání ruky kapitán nereagoval, pouze ukázal na dveře. Když se zacvakly, ze stínu v zadní části místnosti se zvedla postava nějakého muže. Kapitán Neville se na něj ani neotočil. „Sledujte ho. Nesmí o vás vědět. Zprávy chci dostávat týdně.“ Muž odešel z místnosti a z velkých ran na kapitánových zádech pomalu a v bolestech začaly prolézat takřka průhledná malá křídla. Alice Piptová – Praha Dva dny čekala Alice. Dva dny se užírala myšlenkami. Stalo se mu něco? Co mi na to odpoví? Miluje mě? A co když ne? Po druhé noci, kterou skoro nezamhouřila oči, ráno vyklouzla nahá z postele a šla se umýt. Z koupelny uslyšela hlasité zabouchání na dveře. „Alice, otevři mi dveře!“ Přehodila přes sebe prostěradlo a otevřela. Za dveřmi stál Pedro a držel se za levé rameno. Byl špinavý, potlučený a z ramene mu tekla krev. Díval se na Alici…přeci jen, přes prostěradlo šlo leccos zahlédnout. Alice začala panikařit. Létala po místnosti a hledala obvazy, vodu a všechny možné další pomůcky, kterými by mohla Pedrovi pomoci. Pedro ji po chvíli chytil za ruku. „Nic to není Ali…“ V prvé chvíli se mu chtěla vytrhnout. „Šššš…věř mi. To počká.“ „Počká na co?“ Zeptala se nesměle. Druhou rukou jí pomalu odvázal prostěradlo, které sklouzlo po těle na zem. Ani se nehnula. „Na tohle,“ řekl jen a i přes zranění ji zvedl do náruče a položil na postel. Zadíval se jí hluboce do očí a dlouze ji políbil. Pak ji jemně kousl do ucha a pošeptal jí: „Chtěla jsi odpověď. Tohle je má odpověď.“ A pomalu klouzal svými polibky níž a níž a zastavil se až ve chvíli, kdy na vlastní rty pocítil její vlhkost. To už Alice nezvládla být potichu a začala sténat. Toho dne už z postele nevstal ani jeden. Až večer si Alice vzpomněla na Pedrovo zranění. „Neměli bychom s tím něco udělat?“ „Prošlo to skrz,“ odpověděl jí, „ale zkusme to aspoň vydezinfikovat, vymejt a zavázat. Vstala a došla pro ráno připravené propriety. Někde sehnala i zbytek nějakého hodně silného alkoholu. Sedla si k němu na kraj postele a nalila trochu do rány. Pedro zatnul rty. Pak vzala malý kus látky namočený do stejného nápoje s tím, že mu ráno ještě vyčistí od zbytků prachu a oblečení. Přiložila k průstřelu ruce a….oba překvapením ucukli. Z její ruky zazářil malý proud světla a pomalu ránu zaceloval. Pedro jen vyhrkl: „Co to kurva….“ „Já nevím, nikdy se mi to nestalo.“ 5 1 Otevřít text Schovat text Překvapený, ale potěšený Pavel vyšel z velína a zamířil k zásobovací hale. Z batohu vytáhl několik zfalšovaných žádanek, rozkazů, které jej opravňují k zapůjčení techniky. Vyzvedl si útočnou pušku s výraznou zásobou munice, základní zdravotní balíček, nějaké trvanlivé potraviny a především terénní vůz UAZ. Doběhl si pak ještě pro podepsaný propouštěcí doklad a s úlevou vyrazil na cestu. Čekalo jej přibližně 6-7 hodin náročné cesty přes Leicester. Hodně blízko Birminghamu, pomyslel si, ale zase tahat se až do Peterborough, to se mi teda nechce. Snad nepotkam nějakej průser. Cestu měl relativně bez problémů. Odpojil se ze silnice M6 a vyrazil na, sice poničenou, ale stále fungující, vedlejší A50. Dojel až za Leicester, který objel a po dalších asi 50 kilometrech zastavil, aby se najedl. Kolem neviděl nikde nic a nikoho živého. Vystoupil z auta a zahleděl se na západ, kde se nad horizont tyčily siluety kdysi slavného města. I teď slyšel z dálky zvuky výbuchů a střelby. Ne nadarmo se do zóny kolem Birminghamu již dlouhá léta nejezdilo. Dojedl a trochu protáhl nohy. Druhá polovina cesty do Londýna se obešla také bez problémů. K hranici hlavního města přijel ze severu. Projížděl ruinami starého města a příměstských oblastí, kde kdysi dávno bydlelo přes osm milionů lidí. V současné době žilo ve městě několik stovek tisíc lidí. Odhadem, žádná sčítání neprobíhala. Další desítky, možná i stovky tisíc lidí žilo v ruinách původních budov, ve stanech nebo v táborech v okolí města. Tam ovšem zákon nedosahoval. Dorazil k vojákům u mohutné brány. Takové měl opevněný Londýn ještě další tři. Zastavili jej ozbrojení vojáci a čtečkou zkontrolovali jeho čip. Další z mužů prohledal jeho auto a vyžádal si povolenky k převáženým věcem. Po chvíli jej pustili dál. 5 2 Otevřít text Schovat text Přes dvě další kontroly uvnitř města dorazil na ulici Old Bailey, kde měl zařízen malý byt pro ty dny, kdy potřeboval pobývat v hlavním městě. Ve čtvrtém patře starého domu, pronajatý na jméno Burkley. Zaparkoval ve dvoře a vyběhl nahoru do bytu. Zamkl za sebou dveře a oba pokoje důkladně prohledal. Nezdálo se, že by mu na jeho tajné útočiště přišli. Vše vypadalo přesně tak, jak to tu zanechal. Skoro až s láskou smetl prach ze staré obrovské nástěnky přes celou stěnu obývacího pokoje. Vybalil si věci a z velkých papírových desek vyndal všechny výstřižky, fotografie a další indicie o aktivitách organizace, kterou se snažil najít. Všechny umístil na nástěnku tak, jak ji měl připravenou v Londýně. Přidal navíc výstřižek z novin, kde objevil fotografii Lindy spojující jeho přítelkyni se západní tajnou službou. Posadil se do křesla a dlouhé hodiny na nástěnku zíral a snažil se znovu najít souvislosti mezi lidmi, které si označil. Mezi událostmi, které zažil nebo o kterých slyšel. Přestával se pomalu vyznávat v té změti protichůdných informací. To, že si všechno fyzicky rozložil na zeď, mu pomáhalo udržet si zdravý rozum a neztrácet se v posloupnosti a vzájemnosti všech událostí. I tak si ale připadal jako detektiv honící již dlouhé roky vraha, o němž nic neví. Neví, zda je jeden, nebo je jich víc. Neví, proč zabíjí. Neví, kde jej najít. A neví, kdy a kde udeří příště. V tom musí něco bejt. Nemůže bejt náhoda, že takovej masakr přežije z pěti tisíc lidí jen jeden jediný. Azrael Paltrow. Co mělo znamenat to tetování? A kam ho Williams odvezl? Chvíli ještě takto přemýšlel, až upadl do neklidného spánku. Probudila jej rána. Vyskočil na nohy a chvilku mu trvalo, než se zorientoval. Viděl rozbité okno a na zemi velký kámen obalený v nějakém papíru. Sebral jej ze země, na papíru bylo něco napsáno, evidentně dost ve spěchu: Hledáš správným směrem. Už jsi však získal jejich pozornost. Dej na sebe pozor. Soustřeď se na Azraela a zkus hledat plukovníka Derniera a Pablo Erazona. Ráno si před domem dávej pozor. Budou na tebe čekat. G. 5 3 Linda Johanson Linda Johanson je mladá, krásná žena a dcera prominentního politika a vůdce. Od mala se jí dostalo nejlepšího vzdělání a byla vychovávána pro vysoké funkce. Rostla do krásy. Od mala však jejím rodičům dělaly starosti její mimořádné schopnosti. Nadlidská síla a rychlost, léčení dotykem nebo její abnormální imunita proti nemocem a zraněním. Nechtěli, aby ji někdo zkoumal a zkazil jí dětství, ne-li něco horšího, a tak to před světem tajili.Když bylo Lindě 16 let, rozhodla se nechat se zkoumat dobrovolně, aby tak pomohla lidem a světu. Dlouhé měsíce, až roky zkoumali nejlepší západní lékaři a vědci její tělo a reakce, aniž by na něco významnějšího přišli. A jednoho dne byla jejich snaha násilně ukončena. Do výzkumného střediska vtrhli vojáci a několik urostlých mužů v kabátech a kloboucích a takřka všechny v komplexu zabili. Lindu s sebou odtáhli neznámo kam. A spolu sní ještě jednoho muže – jmenoval se Azrael. Linda Johanson Otevřít text Schovat text Kdo je G.? Otázka, se kterou znovu usínal poté, co okno zatloukl nějakými starými prkny. Ráno si přispal a z postele vstal až něco po deváté ranní. Opláchl se studenou vodou a oblékl se do svého armádního oblečení, jiné s sebou ostatně neměl. Zkontroloval pistoli, pušku nechal schovanou pod matrací. Když zamykal byt a chystal se vyjít na ulici, vzpomněl na dopis, který mu včera přistál v pokoji. Zkusim to raději zadním východem, co když měli pravdu. Pomalu vyrazil ze dveří a obešel dům. Nahlédl zpoza rohu na ulici, kde ústil hlavní vchod. No do prdele…něco pravdy na tom teda asi fakt bude, pomyslel si, když viděl hlouček mužů čekajících u dveří. Dlouhé kabáty, černé klobouky a dva zvláštně oblečení Asiaté. Nenápadně si muže několikrát vyfotil a oklikou skrz boční ulici odešel do kavárny Alchemy. Když dorazil do Ludgete Hill, bylo již krátce po desáté. Neustále se díval přes rameno, zda neuvidí některého z mužů. Nevim sice, co po mě chtěj. Ale nevypadali, že by mě chtěli vzít na dovolenou. 5 4 Právě jste dočetli třetí díl storixu The Europe. Líbil se vám? Dejte nám o tom vědět. Kam povedou příští kroky Pedro Ramóna a jak naloží se svým novým tělem? Je jeho druhý život darem, nebo prokletím? Co řekl malý zubožený chlapec mužům kapitána Emersona? Setkají se s Pavlem Daňkem? Jakou roli hrají čínští mafiáni? Co se stalo s Martinou, matkou Pedro Ramóna? Všechno se dozvíte v příštím pokračování příběhů The Europe. Sledujte novinky ze světa The Europe a přihlašte se k odběru novinek na našich webových stránkách, facebooku či twitteru.