/Město duchů/ Číst první kapitolu Otevřít text Schovat text 30/09/2110 Emerson zasalutoval a vyběhl předčasně z kapitánské porady. Jeho dva seržanti s ním. Kousek od velína na Staroměstském náměstí měl v jednom z polorozbořených domů vlastní „velitelský můstek“. Na oprýskané omítce kdysi vícepatrové budovy byly vidět zbytky nápisu: Rottův dům. Vběhl dovnitř a vyštěkl na své podřízené rozkaz sehnat do hodiny dvě natankovaná auta a sedm schopných mužů. Ve své provizorní kanceláři pak posbíral několik map polských oblastí 02-02 a 02-03, se všemi popisnými obvody. Nechal si zjistit novinky z Velké cesty a situaci cestou ke Krakovu. Přiklusal mladý voják s papírem v ruce. „Spusťte,“ rozkázal kapitán. „Pane, na Velké cestě by měl být relativní klid. Naposledy předevčírem hlásili přepadení malého zásobovacího konvoje někde před Brnem. Od té doby nic. Je hlídaná, máme trochu problémy okolo dep, ale udržujeme je daleko od našich věcí.“ „Ok, to zní dobře. Co pak směrem na Polsko?“ „Tam je to horší, pane. Oblast k ostravskému okruhu se nám ještě daří jakžtakž držet v rovnováze. Do Ostravy jsme se ovšem už pár týdnů nedostali, ono tam taky není o co stát.“ „A dál?“ „Dál nic, pane. Měli jsme malé jednotky u Karviné a pak v Bielsku, ale už nějakou dobu od nich nemáme žádné zprávy. Proslýchá se….“ Kapitán zbystřil: „Co se proslýchá?“ Voják se nervózně zavrtěl, evidentně neuměl předávat špatné zprávy. „Proslýchá se, že jsou všichni mrtví. Že ztrácíme polské distrikty pod útoky armády a misí Komand pravdy. A…a že karvinskou jednotku si podali civilisti z Ostravy.“ „Civilisti? A jak asi kurva?“ Kapitán už nedokázal zachovat dekorum. „Pane..prý je někdo vybavil zbraněmi. Prý mají hlad a jsou nemocní. Pane…prý je…snědli.“ „Snad byste těm kecům nevěřil vojáku! Dorazilo je nějaký z těch komand, možná. Nebo jim nefunguje kabeláž. Kdo vám nakecal tyhlety píčoviny?“ „Pane, nikdo konkrétní. Muži o tom mluví. I obyvatelé o tom mluví.“ „Dobře. Díky, to bude vše. Můžete jít.“ Emerson povolal ještě jednou auto s pěti muži. Víc jich stejně nedostanu. Ještě před dohodnutou hodinou vyrazil malý konvoj na cestu do Brna a pak přes Ostravu do Polska. 1 1 Když projížděli Ostravou, opět si připomněli, jak se žije v temném okolí zdi a za ní. Jak těžká je válka pro obyčejný lid. Kdysi industriální město bylo spálené bombardováním a napalmem ještě z doby, kdy o něj obě strany sváděly tuhé boje. Poslední tisícovky obyvatel, kterým chudoba, nostalgie nebo nemoci a zranění nedovolily odejít, se mísilo s tisíci tlejícími mrtvolami i vybělenými kostmi zvířat i lidí, krysami a odpadky. Bez elektřiny, bez tekoucí vody a jakéhokoliv zájmu o jejich osud z kterékoli strany. Zahlédli sem tam pracovníky Rudého kříže, kteří se snažili zachránit alespoň některé. Nikdo však nestál o jejich financování a jejich vybavení bylo žalostné. Velice často tak tito lidé trpěli stejným osudem jako jejich pacienti. Jediným důvodem, proč k Rudému kříži vstupovali stále noví mladí lidé, bylo osvobození od branné povinnosti a ústní dohoda obou bloků o neútočení na členy této humanitární organizace. Pohříchu poslední svého druhu. Kolem dep ani jinde cestou nenarazili na žádné potíže. Jen v Ostravě bylo cítit napětí. Emerson se až lekl, když se z jednoho z vozů ozvala střelba a několik okolo se ploužících osob padlo k zemi. Vyskočil z auta s vytaženou pistolí: „Kdo střílel kurva? A proč? Do obranných pozic!“ Nic se však nedělo. Další postavy se ploužili k neurčitým cílům a jeden z vojáků zasalutoval před kapitánem. „Kapitáne, měli u sebe zbraně. Nesmí mít u sebe zbraně. Zdálo se mi, že na nás míří.“ Kapitán došel k prvnímu ze zastřelených mužů. Vypadal mrtvě i bez toho průstřelu hlavy, pomyslel si a otočil jej. Jedna ruka mu již takřka uhnila, v druhé však držel vcelku zachovalou pistoli Frommer 67. Kurva, že by to byla pravda? Proč by ale maďaři dávali těmhle ztroskotancům zbraně? Sami jich maj málo a navíc s nima hovno uměj. I zbylí zastřelení muži měli stejné zbraně. Naložil je do auta a zavelel k pokračování v jízdě. K jeho vlastnímu údivu byl průběh zbylé jízdy klidný a nepotkali žádného nepřítele. Samantha a Alice – Los Angeles Samantha se toho rána probudila znavenější, než bylo poslední měsíce obvyklé. Putování v lidské podobě ji vysilovalo čím dál tím více. Přechod z její sféry do té lidské byl „jimi“, jak jim neurčitě říkali, stále více ztěžován. Přesto však vytrvávala a plnila úkol, který jí byl na Zemi dán. Stále byla četařkou západních armád. Vystřídala již několikátou jednotku, aby nepadlo podezření na její nízký věk. Narážky jejích vrstevníků na její překrásnou tvář a dvacetileté tělo se jí za tu dlouhou dobu již značně omrzely. Lidé jsou tak neoriginální, pomyslela si. Její tělesná schránka navíc výrazně trpěla – během mise ji zasáhly střepiny z granátu a jen díky velké dávce energie dokázalo Samanthino tělo přežít a překlenout smrt. S následnými lehčími zraněními se již svěřila do péče lidských lékařů a nyní využila dlouhodobého zdravotního volna k důležitějším aktivitám. Protáhla se, krátce zameditovala a vzlétla směrem ke Skrytým pramenům, kde mívali pravidelné sněmy těch několika posledních, kteří disponovali takovou mocí, aby mohli vstoupit na Zemi. Povážlivě jich ubývalo. Gabriela na ně již čekala. Zahlédla také Edinu, mírně zachmuřenou a evidentně v časovém presu. A spatřila také Alici – děvče před nedávnem zemřelé, kterému byl znovu dán dar života a po dlouhém očistci měla být zavrhnuta nebo přijata do jejich pléna. Gabriela promluvila. „Moje milé. Moje krvi, moje světlo. Jak sami víte, vidíte a především cítíte, naše pozice na tomto světe slábne. Stále však máme moc, stále však máme možnosti a vůli vykonat pro tento svět něco dobrého a zvrátit jejich konání. Mám radost, že Edina vytrvává a i přesto, že ji její práce stála život, světlo i budoucnost v království sfér, stále neváhá obětovat vše pro dobro duše pana Ramona a tím dává tomuto světu naději. Edino, vidím, že tvůj čas v Řecku se chýlí ke konci. Prosím, dokonči náš plán a přiveď jeho duši k nám. Leť.“ Edina kývla na pozdrav svým sestrám a odletěla. Její pozice byla přetěžká – jedna z velice mála, které padly a přesto se vrátily ke světlu. I bez naděje na vykoupení. „A teď již k té z nás, která stojí po mém boku. Jistě jste zaregistrovali nedávnou smrt této mladé duše. Znáte její pozemskou minulost s panem Ramonem.“ Pokývli. „Je první za desetiletí, koho se nám povedlo přivézt zpět. Stala se po letech naší první novou sestrou a dala mi naději na možnost zlomit naše prokletí a stát se opět silnými. Nyní však musíme Alicino přijímání dokončit. Souhlasíte?“ V odpověď jí byl sborový hlas: „My, které jsme zemřeli, aby jiní mohli žít. My, které jsme zemřeli, abychom mohli učinit svět lepším. My, které jsme zemřeli, souhlasíme s tím, aby se Alice stala duší bez hříchu.“ „Děkuji vám sestry,“ pronesla Gabriela a uchopila hlavu Alice do svých dlaní. „A ty sestro. Vzdáváš se dobrovolně své osobnosti a svých vzpomínek, abys mohla znovu vkročit na Zemi?“ „Ano,“ řekla jen Alice. Krátký záblesk zasvítil z Gabrieliných očí. „Tak jest. Alice, naše sestra je tou, která zemřela, aby jiní mohli žít.“ Otevřít text Schovat text 1 2 Další Kapitola Otevřít text Schovat text Když vjížděli do Michalowic, slunce již zapadalo za horizont. Z oken nesvítilo žádné světlo a kromě týdny tlejících mrtvol a na nich hodujících zvířat nikoho nepotkali. Zvířata se rozutekla, jakmile se první bota dotkla země při výstupu z auta. Jsou mezi nima i naši. Už bych ani nepoznal, kteří tu padli…, kapitánu Emersonovi se náhle udělalo špatně od žaludku. Vystoupil z auta, vybral si tři muže, aby jej následovali, a zbytek oddílu vytvořil obrannou formaci okolo vozů. Urval v Praze dvoje brýle nočního vidění. Dva z mužů jimi vybavil a poslal je na obě strany hlavní silnice, aby hledali jakékoliv známky života ve vesnici. Dalším čtyřem mužům rozkázal pohřbít vojáky západního bloku. Asi po hodině hlásili uřícení, že mají hotovo. „A co s těmi zbylými?“ „Nejrači bych je tu nechal těm čoklům a hyenám, ale nechci riskovat nákazu nějakou sračkou. Naházejte je tamhle do toho zbytku sklepa…“ všichni viděli polorozbořené základy sklepení domu, který již na svém místě nestál… „pak ten sklep zasypte. Nic lepšího si nezaslouží.“ Ale kvůli vám to nedělám, zmrdi. Škoda, že vás nemůžu spálit jako starý gumy. Jenže to byste chtěli co, aby nás tu někdo vyhmátnul na kilometry daleko? Takovou radost vám neudělam. Zasypat celý sklep i s mrtvolami zabralo více času, než očekával a bylo tak nutné zapálit alespoň nějaké ohně, aby na práci viděli. Práce s těly byla vskutku nechutná, některá se při manipulaci rozpadala jako důkladně propečené hovězí. Dva z vojáků se dokonce silně pozvraceli, když jim části shnilých údů zůstávaly v rukách. „Nebuďte takový sračky! Jste vojáci,“ řval na ně kapitán a poté dodal, již smířlivějším tónem: „Běžte se k autu opláchnout a vraťte se do práce, až vám bude líp. Daniels, Vlasák, vy se chopte lopat namísto nich!“ Sám bych na ten hnus nechtěl šahat…je mi na blití jenom to vidim z dálky. Mezitím se vrátili průzkumníci. Sundali noční brýle a trpělivě čekali na pokyn kapitána, aby mu předali svá hlášení. Emerson jim pokynul. „Pane, na východní straně leží pár dalších mrtvých, vesměs arabové a jeden jejich voják. Odehnal jsem pár velkejch psů, ale jinak nic zajímavého. Všechny baráky jsou prázdný.“ „Ok. A Vy?“ „Na západní straně čisto, stejný co Daniels. Akorát na konci ulice jsem narazil na barák, okolo kterýho je hodně stop, je trochu postřílenej. Naši kluci v něm evidentně byli. A má na sobě nějakej znak, tři pruhy, jakoby velký é.“ „Vemte auta, vy dva půjdete pěšky, a půjdem dovnitř,“ rozkázal kapitán. Vešli do dvoupatrového, relativně nepoškozeného domu nesoucího viditelné známky nedávného boje. Zase ty třipruhy…co to kurvaznamená? Emersson si povzdechl při pohledu na čelní zeď domu, vytáhl zbraň a vešel. Rozdělili se a prohledali dům. Za pár minut se jeden ze seržantů hlasitě ozval. „Chlapi, pojďte do mezipatra. Něco tu mam!“ Všichni čtyři se tam sešli za okamžik a našli jej krčícího se nad tlející mrtvolou kdysi mohutného Araba, vedle které seděl třesoucí se malý chlapec. „Nic jinýho nemáme. Vemte ho s sebou, někde dole si uděláme tábor. Dejte mu najíst, vykoupejte ho a hlídejte ho. Ráno si s nim promluvim.“ Chlapci nemohlo být více než sedm. A ráno promluvil. 1 3