/Osudové ženy/ Číst třetí kapitolu Otevřít text Schovat text Od 30.9.2110 Posledních pár dní se jeho sen změnil. Vídal Alici ještě v dobách, kdy spolu byli šťastni. Kdy mu ráno nosila kávu. Kdy si spolu dlouhé hodiny jen tak povídali a kdy spolu zůstávali celé noci vzhůru a vášnivě se milovali. Míval různý průběh, vždy šťastný, avšak pokaždé končil stejně. Pedro s Alicí ruku v ruce prochází ulicemi bezejmenného města a smějí se. Náhle se však obloha zatemní a z nebe sestoupí postavy v kápích, bez obličejů. Pomalu se k nim blíží ze všech stran a výhružně k nim vztahují ruce. Pedro bere do rukou svou zbraň a vypálí do postav všechny své náboje. Bez efektu. Rozběhne se proti nim a snaží se je zastavit holýma rukama. Oni jakoby jej však nevnímali. Jdou dál a blíží se k Alici. Trhají ji. Drásají ji. Nakonec ji vlastníma rukama roztrhají na kousky a nechají ležet na dlažbě v tratolišti krve. Pedro bezmocně přihlíží a……v tu chvíli sen končí. Probudil se i tentokráte zpocený, hladový a plný vzteku. Tentokráte však nedokázal kontrolovat ani svou novou paži a pohled svých očí. Viděl chvílemi svou místnost, chvílemi daleko za ni. Vysoké hory Nepálu, budovy dalekého Los Angeles i kruh andělů – žen, které o čem hovořili u nějakého pramene. Zdálo se, jako by jeho oči byly schopné dohlédnout kamkoliv. Pak zase dlouhé minuty neviděl nic. Uvnitř těla cítil ohromný tlak a tvor uvnitř něj si žádal potravu. Soustředění tentokráte nepomohlo a Pedro nad sebou ztratil kontrolu. Cítil pach lidí žijících v komplexu daleko od něj. Slyšel šum, jakoby skoro jejich rozhovory. A ukájel svou ohromnou sílu. Drtil železnou konstrukci své postele jako sirku. Několika údery rozmlátil na padrť vestavěné skříně. Nikdy však nedokázal rozbít prosklené zdi svého pokoje. Pak jej omámila prudká bolest hlavy nepřestávající, dokud jej nepřišlo navštívit několik mužů v bílém v doprovodu strážných a nepíchli mu dvě injekce. Pak bolest ustoupila, tvor se uklidnil a Pedro mohl zase myslet a jednat sám za sebe. Dnes však nepřišli a bolest byla stále nesnesitelnější. Musel v bolestech přečkat celý den i noc. Přepadla jej horečka a své tělo již nedokázal ovládat ani natolik, aby mohl stát. Ležel v troskách pokoje a jeho smysly procházely události snad celého světa. Viděl své myšlenky, jako by však šlo o vědomí zcela jiného muže. 3 1 Cathrine Chalidi Catrine Chalidi Cathrine Chalidi je maročanka, která z nuzných podmínek severní Afriky utekla do Evropy s rodiči, když jí bylo asi 7 let. Příšernou cestu lodí a pěšky, která je dovedla až na sever Španělska, do Bilbaa, přežilo z jejich skupiny jen 11 lidí z více než stovky. Cesta jim trvala přes rok. Když Cathrine dovršila plnoletost, rozhodla se na vlastní pěst opustit rodiče a vydat se za svým snem, do Francie studovat. Utekla s pašeráckou skupinou, nakonec se do Paříže opravdu dostala a o dalších 6 let později se stala doktorkou biomechaniky a biotechnologií. Po pár letech začala pracovat v Anglii, ve výzkumném středisku pojmenovaném, trefně, Cathrine. Po 4 letech ji poslali do řeckého města Litochoro. Otevřít text Schovat text Otevřely se dveře schované ve skleněné stěně a do místnosti vstoupilo sedm mužů. Tři po zuby ozbrojení strážní následovaní dvěma doktory. Skupinu uzavírali ještě dva strážní, kteří hlídali vchod. Konečně injekce, konečně konec bolestí, pomyslel si Pedro. Jeho tělo však mělo zcela jiné záměry. Aniž by dokázal své konání jakkoli ovlivnit, zvedl se ve vteřině ze země a zaútočil na muže snažící se jej držet, zatímco si doktoři připravovali po jedné stříkačce. Dříve, než se zmohli na odpor, byli již dva z nich mrtví pod brutálními údery jeho rukou. Doktoři se snažili utéci dveřmi, bráněni zbylou trojicí ozbrojených mužů. Pedrova schránka však strážné jedním skokem přeskočila, několika schytaných střel si ani nevšimla. Dvěma údery do hlav usmrtil oba doktory. Z lebky jim toho moc nezbylo. Stálo to další desítku nábojů v jeho těle, než leželo na zemi kolem něj sedm mrtvých těl. Upadl na zem a snažil se doplazit k neporušeným injekcím. Tělo však již nemělo sílu a on upadl do bezvědomí uprostřed zkázy, kterou způsobil. „Cathrino, seber tu druhou injekci. Musíme mu je okamžitě píchnout.“ Zamlženě otevřel oči právě ve chvíli, kdy mu do zdravé ruky píchala injekci snědá doktorka, kterou si pamatoval z dřívějška. Druhou mu podala doktorka Logothetti. Okamžitě se mu udělalo lépe. „Co..co…co se stalo?“ Edina mu pohladila vlasy a zašeptala: „Nic, Pedro, zapomněli ho nakrmit a zaplatili za to. Není to tvoje vina. Pomalu vstával. „Co mi to vlastně podáváte?“ Odpověděla mu Cathrina: „Božský jed, Tellurium, potřebuješ jej, abys správně přijal symbionta. A Lestragen, aby měl co jíst.“ 3 2 Otevřít text Schovat text Rozhlédl se po místnosti konečně opět s vědomím, že sám ovládá své tělo. Díval se na své zkrvavené ruce, poměrně zaražen tím, že nepociťoval žádnou bolest levé ruky. Trčela z ní nadvakrát zlomená vřetenní kost. Jakto, že to doprdele nebolí? Jakto, že ovládám prsty? Na v duchu položené otázky odpověděla nahlas doktorka Chalidi: „Nebolí to, protože je tvůj symbiont nakrmen a ty využíváš jeho sílu. Prsty ovládáš, protože každý sval dokážeš ovládat přímo. Nepotřebuješ vzájemné vazby jako lidé a neomezí tě jejich přerušení.“ Nechápavě k ní zvedl hlavu. „A…co s tim mam teď jako dělat?“ Sklonila se k němu Edina a přiložila své ruce k jeho: „S rukou si poradíme. Horší bude ten nepořádek kolem.“ Pohlédla na okolo ležící mrtvoly a hluboce si povzdechla. Chvíli pomalu kroužila dlaněmi kolem jeho zlomené ruky. Přímo před Pedrovým zrakem se kost pomalu vracela do původní polohy a maso i kůže se za ní zavíraly. „Je před námi spoustu práce. Musíme tě naučit, jak se o svoje nové tělo starat. Jak využít schopností symbionta a hlavně jak nepodlehnout jeho vlivu. Nechceme další masakr jako byl tenhle,“ vložila se Cathrina do rozhovoru, a pokračovala: „Edino, měla bys jít za ním. Bude chtít zprávu a vysvětlení, proč je sedm jeho lidí mrtvých. Potřebujeme čas a potřebujeme to mít pod kontrolou.“ Doktorka Logothetti odešla ze dveří a vrátila se za nimi zhruba za dvě hodiny. Cathrina mezitím zamkla dveře do místnosti, otočila se na Pedra: „Teď máš čas se ptát.“ „Těch otázek mam tolik, že je nemůžeme nikdy stihnout všechny.“ Doktorka byla od pohledu praktického ražení, zaměřená na efektivitu a žádné zbytečné řeči. „Zkus ty nejdůležitější, za pár hodin možná už nebudeme mít čas.“ „Kde to jsme?“ „To je docela dobrá otázka,“ odpověděla a mírně se pousmála. „Jsme v Řecku.“ „Ale to je…“ „Přesně tak, to už je daleko za linií, daleko z dosahu moci vojáků kterékoli strany.“ Když se neptal dál, pokračovala: „Pod horou Olymp, kousek od městečka Litochoro. Celá tahle hora, možná skoro celý tohle pohoří je obrovským mraveništěm.“ „A co to je za komplex? Co tu dělají? Kdo to dělá?“ „Pokusy. Výzkumy. A někde nahoře…porady o vedení světa.“ „Pokusy na čem? Čeho? Pro koho?“ „Klid…klid, Petře…V lepším případě na zvířatech. Většinou ovšem na lidech a nebejvá to hezkej pohled. A čeho? Nemoci. Výzkumy s DNA, kostní dření. Chtějí vytvořit různé hybridy odolné vůči ohni, mrazu, kovu nebo jiným vlivům.“ „A co jsem já?“ „Ty jsi speciální. Pokusy se symbionty se dělají už skoro deset let. Ty jsi první, který je přežil. Ty tisíce před tebou takové štěstí neměly.“ Ještě další skoro dvě hodiny si povídali o tom, co se děje v komplexu Litochoro, jak se dostal k symbiontovi a co to vlastně je a jak funguje. Zabrousili k tématu jeho ruky, kterou mu, jak zjistil, sestrojila právě doktorka Chalidi. Pak zachrastily klíče a do místnosti se vrátila Edina. 3 3 Otevřít text Schovat text Oba se ohlédli. S doktorkou Logothetti vstoupil do místnosti ještě vysoký muž v klobouku, ve kterém Pedro poznal svého únosce. „Pedro, toto je Michael. Vede tento projekt.“ Muž neotálel a sám promluvil: „Dobrý den, pane Ramóne. Opět se setkáváme a já sem opravdu rád, že jste přežil zrovna Vy.“ Sráč jeden. To je ten zmrd co mě unesl. Teď nebo nikdy. Pedro se vrhl vpřed a napřáhl ruku k úderu do mužovy hlavy. Než stačil úder dokončit, jeho tělo zamrzlo. Nemohl se hnout, i když mohl mluvit a vnímal. Ani jedna z žen nestačila jakkoli zasáhnout. „Ale pane Ramóne, pojďme hodit náš incident za hlavu a začněme od znovu.“ Pedro se na něj rozeřval: „Já nechci nic házet za hlavu ty sráči. Uneseš mě, držíš mě v nějaký zasraný díře a teď mě přetváříš na nějakou svojí vymyšlenou věc a já ti snad mam ještě poděkovat?“ „To byste měl, pane Ramóne. A já doufám, že to rychle pochopíte.“ Odvrátil zrak a podíval se na doktorku Logothetti: „Edino zklidněte ho! A vysvětlete mu někdo kurva co se od něj očekává. Máte na to maximálně šest tejdnů.“ Odešel. „Pojďme, máme pro Pedra nový pokoj a máme fakt málo času ho všechno naučit,“ pronesla Edina k Pedrovi a Cathrině a takřka okamžitě se otočila a vyšla z místnosti. Oba jej následovali poměrně dlouhou cestou o desítku pater níž, kam sjeli pomocí nákladního výtahu. Po asi hodinu trvající cestě konečně dorazili k pokoji, který již nebyl prosklený a naopak byl mnohem útulnější, než ten předchozí. Velká a měkká postel, dřevěná skříň, slušně vybavená posilovna i koupelna. Co Pedra v místnosti vysloveně zarazilo, byla obrovská prosklená skříň na zadní stěně plná zkumavek a injekcí. Identifikoval v nich dva druhy tekutin. Jednu čirou a jednu velmi nezdravě zelenou, až fosforeskující. Obrátil se na Edinu: „To jsou…?“ „Ano. Lestragen a Tellurium. Neboj se, dávkování tě naučíme a budeš toho mít po ruce vždycky dost.“ Cathrina vyndala z jedné skříně malou truhlu. „S tréninkem začneme hned.“ 3 4 3 5 Další Kapitola Otevřít text Schovat text Trénovali sebeovládání. Příkazy symbiontovi. Správné dávkování živin i Božského jedu. Trénovali fyzičku a dokonce docházel i trenér bojových umění. Pracovali na tom, aby vědomí symbionta a jeho hostitele stalo se jedním. Společně s Cathrinou se učili ovládat schopnosti biomechanické ruky. Učila jej ovládat telepatické schopnosti i korigovat zrak, sluch i zbylé smysly tak, aby vždy dokázal vnímat, co je pro něj podstatné. S pomocí prastarých run z Maroka jej naučila dokonce kouzlit. Nic z toho jej již prakticky nepřekvapilo – poslední měsíce byly natolik rotující, že už by jej snad nemohlo překvapit vůbec nic. Dokud jednoho dne, asi po měsíci a půl, nepřišla k výcviku Edina nezvykle sama. Nesla velký vak a viditelně spěchala. Zamkla za sebou dveře a vrhla se k Pedrovi. „Pedro, zbytek tréninku musím vtěsnat do jedné hodiny. Musíš mi věřit. Jak se ti zdá již dlouho o andělech, s černými i bílými křídly. My existujeme a momentálně se snažíme o to, abys přežil a obnovil rovnováhu na světě. Není nás na Zemi mnoho a nemáme už tolik sil, ale pořád jsme dostatečně mocní, abychom proklouzli a oni nás neviděli.“ A pak Pedro koukal s otevřenýma očima, kterým nevěřil. Edina ze sebe strhla šaty, až před ním stála zcela nahá. Otočila se k němu zády a z těch se vyklubala mohutná černá křídla. „Já jsem jednou z nich a teď ti musím přidat zbytek síly našeho sněmu. Není čas tě na to připravit šetrně a….prostě to musíme udělat.“ Vší silou jej odstrčila na postel a strhala z něj šaty. „Pomiluj mě Pedro, prosím. A budeš mít sílu všech zbylých andělů v této sféře.“ Nezmohl se k žádnému odporu a pak prožil zážitek, který se s žádným světským nedá porovnávat. „A teď musíš jít. Michael chce projekt ukončit a zbavit se tě. Jsi příliš silný a příliš neovladatelný…pro něj.“ „Já..já…tomu vůbec nerozumim. Nejdřív mě tu držíš a teď chceš, abych utekl pryč?“ „Pedro PROSÍMTĚ. Musíš se mnou utéct. Zabijou tě!“ Přehodila přes něj dlouhý plášť s kápí a do vaku s oblečením naházela všechny zbylé injekce ze skříně, s oběma látkami. Vzala ho za ruku a utíkala směrem ke schodům vedle výtahu, které rychle vyběhli o několik pater výše. Slyšeli kroky vojáků bežících za nimi. Zatočili vlevo a dostali se k mohutným dveřím. Edina naťukala kód a dveře se začaly pomalu otevírat. „Běž pořád na západ a dojdi do Vrisopoules. My tě najdeme.“ Pedro se otočil, aby se zeptal, proč nejde s ním, když viděl jak ji zasáhla palba ze samopalů pronásledujících vojáků. Otočil se a utíkal… 3 6