/Sicco/ Číst čtvrtou kapitolu Otevřít text Schovat text 21/06/2110 Pavel se podíval k východní straně městečka, než se auta Ramonova týmu vzdálila za horizontem. Otočil se na své lidi a zavelel: „Tak. Jsme tu na to sami. Vy tři, vemte raněné a doveďte je tady k základně. Zbytek se mi tu do deseti minut nahlásí. Musíme ho najít!“ Moc dobře si pamatoval hned druhé pravidlo z kodexu. Pravidlo č.2 Velitel zajistí, že místo boje bude vyčištěnodo posledního nepřítele. Velitel je odpovědnýza dopadení vůdce nepřátelského oddílu.Velitel jej buď osobně zajme nebo zajistíjeho dlouhotrvající smrt. Za necelých deset minut před ním leželi čtyři zranění, včetně Van Hoytena, kterému se mezitím udělalo opět zle, že nezvládl ani stát na nohou. „Vy dva tu pohlídáte auta, zásoby i raněné. Zbytek se mnou.“ Rozdělili se na dvě skupiny a postupovali po obou stranách hlavní ulice. Cíl byl jasný. Najít Al-Khalla a zbytek jeho mužů. Jestli dobře počítam, mělo by jich zbývat už jenom pár. Snad čtyři. Přemýšlel, že by to v deseti měli v pohodě zvládnout. Procházeli dům po domu, uličku po uličce. Když už se stmívalo a zdálo se, že se po nich slehla zem, uslyšel z druhé strany města výstřely. „Vy tři, vemte to přímo k výstřelům. Ty,“ podíval se na muže po své levici, „ty půjdeš se mnou, trochu to obejdeme.“ Rozdělili se. Střelba se ozývala asi 800 metrů daleko a ve složitém terénu jim chvilku trvalo, než se na místo dostali. Zastavili se asi půl bloku od místa, kde již dokázali zpozorovat postavy třech nebo čtyřech poměrně zbídačených postav arabského původu. Ze všech sil se bránily přesile osmi Pavlových vojáků, kteří na ně z jihozápadu útočili. Kývl na svého muže a podél rozpadlých zdí, povalujícího se nábytku a dalších překážek se pomalu přesouvali směrem k jejich zádům. Dali si hodně záležet na tom, aby si jich nevšimli. Než se dostali asi na tři, možná pět metrů, dva z Arabů už leželi na zemi. Pošeptal svému vojákovi: „Vystartujem. Ty si vezmi toho čmouda vpravo, já půjdu přímo za Al-Khallem.“ Voják souhlasně kývl hlavou. Vyrazili ze svých úkrytů. Voják rychle dobíhal ke svému muži a zblízka mu vpálil kulku do hlavy. Pavel se pomalu blížil k Al-Khallovi, který se rozhlížel a zjistil, že je na bojišti sám. Upustil pistoli a snažil se svou jednou rukou vložit do úst nějakou pilulku. Pavel jej od boku neomylně trefil do dlaně a druhou kulku mu vpálil pod pravá žebra. Došel až k němu, stoupnul mu nohou na hruď a namířil mu pistoli do obličeje. 4 1 generál Ericsson – Stockholm Vojáci na švédském území si všimli, že je generál v poslední době viditelně nervózní. Jindy tak energický muž, i přes svůj věk, byl na základně vídán v podstatě denně. Sám vykonával přípravy a zapojoval se i do samotného cvičení. Poslední týdny však prakticky nevycházel ze svého velína, pouze nechával posílat pro své plukovníky. On sám k tomu měl důvody, o které se nechtěl s nikým podělit. Seděl odpoledne ve své pracovně a žmoulal v ruce malý kus papíru. Přišel mu již před několika týdny a on stále nevěděl, co to znamená a hlavně, co s tím má dělat. Generále. Do poledne 21.6.2110 nám vydáte všechny vězně z tábora ve Stockholmu. Budeme čekat celý konvoj v Nämdö. Jinak zabijeme celé vaše vedení a Vy budete první. Podpis na dopise nebyl. Jen nějaké čínské znaky. Generál nechal celou věc vyšetřovat. Vězně několikrát přesunul do jiných táborů. Přeci jen, mezi obyčejnými vojáky měl několik významných osob z vedení severských operací nepřítele, pár Arabů a dokonce 2 asiaty, o kterých nevěděl vůbec nic. Neměli ani čip. Přesto však nedokázal zjistit vůbec nic, i když zavolal nejlepší kartografy z rozvědky a experty Ulmu. Bylo už hodně po čtvrté odpoledne a nic se dosud nestalo. Skoro až začínal mít pocit, že šlo o plané výhružky. Jenže pak zazvonil telefon. „Ano?“ V telefonu se ozval hluboký mužský hlas. „Nesplnil jste úkol, pane Generále.“ Pokusil se v sobě najít veškerou odvahu. „Nebudu se řídit nějakým papírem bez podpisu.“ „Jak myslíte. My nedáváme druhé šance. Udělal jste dobrou práci s přesouváním našich bratrů do různých táborů. I tak je najdeme. Stejně jako si najdeme Vás.“ „Najít mě není tak těžké. Těžké bude se dostat přes mou armádu.“ „Nepotřebujeme pobít Vaši armádu, pane Generále, potřebujeme zabít Vás. A vaše vedení.“ „Můžete to zkusit.“ „Užijte si poslední 3 měsíce Vašeho života, pane Generále. Koncem září se uvidíme.“ Telefon ztichl. Otevřít text Schovat text Díval se mu přímo do očí. Vyčetl z nich, že výslech nemá cenu a z jeho úst se nic nedozví. Takových zmrdů už sem viděl stovky. Tohleto je ale ještě něco víc. Nechápu, kde tyhlety sráče berou. Tahaj to někde z východu a oni za ně bojujou, jako kdyby šlo o jejich boj… Podíval se na své muže. „Pánové. Pořádně ho svažte a přiveďte mi ho k základně, nemůžu se na toho zmrda ani podívat už. Vy čtyři…projděte zbytek města. Kdybyste něco našli, dejte vědět.“ Sbalili je a vraceli se hlavní ulicí zpátky k dočasnému táboru. Pohodili Al-Khalla do jednoho z vozů a Pavel nechal dva muže, aby jej hlídali. Společně se zbytkem týmů a medikem odkráčeli k zraněným. Tři z nich spali. Měli běžná střelná zranění a nevypadalo to, že by je neměli zvládnout. Pavlův pohled však utkvěl u Van Hoytena. Ležel na zádech s převázanou ranou po šípu a evidentně měl vysokou horečku. Tělo mu hořelo a brotilo se potem. Žíly měl výrazně naběhlé a černě zbarvené a vydával zoufalé přidušené skřeky. Vyděšeně se podíval na doktora Marhoula, zároveň chemika své jednotky. „Co s nim kurva je? Ještě před chvílí mu bylo dobře. Vždyť dostal akorát šípem do zad a ani mu nezajel moc hluboko!“ „Pusťte mě k němu,“ odpověděl doktor a klekl si k Van Hoytenovi. „Máte i ten šíp?“ Pavel našel šíp ve svých kalhotách, zatímco doktor strhal raněnému obvaz a prohledával mu ránu. Odebral vzorek krve z rány, zkontroloval životní funkce a prohlédl mu ústní dutinu. Pak si vzal od Daňka ulomený hrot šípu a vlezl si do stanu, provizorně zřízené centrály, kde měl své základní vybavení. Vrátil se asi za hodinu a výraz jeho obličeje nevěstil žádné dobré zprávy. „Pavle, můžeš na chvilku?“ Oba odešli zpět do stanu. „Pavle, tohle není dobrý. To není obyčejnej jed.“ „A co je to zač?“ „Tohle je vzácnost. Věc, kterou nikdo už staletí nepoužil. Naposled sem o tomhle jedu slyšel v nějakých zmínkách z 12. století. Říkají ti něco Assasini?“ 4 2 Otevřít text Schovat text Pavel se podíval na chrčícího van Hoytena a pak zpátky na svého chemika. „Dokážeš s tim něco udělat?“ „Ty vole…složení tohohle nikdo nezná. Dyť i já to znám akorát z legend, já vůbec nevim, co bych mu proti tomu dal. Já…já….fakt vůbec netušim, jak bych mu mohl pomoct.“ „Dobře, dobře, uklidni se. Musíme o tom ale zjistit víc. Nemůžem je nechat, aby tu po nás stříleli nějakejma sajrajtama a my na to neměli adekvátní protijed.“ Rozhlédl se okolo. „Vašku, Bobbe. Vemte jedno auto, raněný a ten šíp se zprávou od doktora a jeďte do Krakowa napřed. Ať je tam daj do kupy a s tim šípem rovnou do laborek. Ať kurva přijdou na to, jak se proti tomu bránit.“ Oba vojáci se vmžiku sebrali, naložili raněné a vyrazili na jih do Krakowa, kde sídlilo velení Polských operací. V Michalowicích zůstalo zbylých 6 mužů a svázaný Al-Khall. „Viktore,“ podíval se Pavel na doktora Marhoula, „teď se posaďme a ty mi povíš, co z těch legend znáš.“ Otočil se na zbytek mužů: „Vy se rozdělte na dvojce a střídejte se v hlídkách!“ „Povídej.“ „Nevim toho moc, Pavle, ale četl jsem nějaký historický knížky. Z těch pár, který zbyly. Tahle byla z východu a vyprávěla o jistém hnutí Assasinů, někdy z 10. nebo 11. století. Šlo tenkrát o obávané ismáílitské hnutí, nebo snad dokonce náboženskou sektu, která vychovávala nejobávanější vrahy světa. Prošli různejma reformama, já se v těch chalífátech a imámech nevyznam, každopádně šlo o nějaký tehdejší spory v Arabskym světě. Podle toho, co psali v tý knížce, tak je někdy ke konci 13. století zničili Mongolové. Proč? To nevim.“ „Dobře, ale jak to souvisí s tim šípem? Nebo teda s tim jedem?“ „No…docela mě tahle historie zajímá, v pramenech se dá najít dost zajímavých receptů na sloučeniny, o kterých nevíme…a tak jsem četl i další knížky z té doby. Našel jsem zmínky o Assasinech nebo hnutích, které se jim výrazně podobaly, i v dalších stoletích. V podstatě až skoro do současnosti.“ „Takže myslíš, že by jejich myšlenky mohly přetrvávat?“ „Spíš si myslim, že oni sami přetrvávají dodnes. V každé z těch zmínek se objevuje stále dokola jedno a to samé jméno. Hasan-i-Sabbáh, jen s různými číslovkami. Našel jsem i nějaké náčrty, kresby či podobizny, které by snad měl tenhle jejich vůdce nabývat. Není toho moc, ale skoro se zdá, že je to pořád ten samej člověk.“ Pavel se rozesmál: „To je nějaká píčovina, ne? Dyť tyhleti čmoudisou všichni stejný. Černý vlasy, mohutný vousy, pod tim schováš skoro všechno.“ Viktor odpověděl se vší vážností: „Kamaráde, ale neschováš pod to oči.“ 4 3 Další Kapitola Otevřít text Schovat text Chvíli si ještě povídali o historii. Viktor Pavlovi prozradil vše, co se za život dočetl. Hlavou mu lítalo spousta myšlenek. Je kurva možný, aby dodneška existovali? Slyšeli jsme o těch komandech pravdy, to je pravda. Potom, co začali verbovat tu arabskou špínu, tak začali bejt kurva dobrý. Ale že by až tak? Tohle by měl slyšet plukovník. Musíme co nejrychlejc do Krakowa. Svolal svoje muže zpátky. Sbalili tábor, vše naložili do velkého auta, včetně zajatce, a vyrazili na krátkou cestu na jih do města. Měli před sebou zhruba 2 hodiny cesty, a tak se Pavel na zadních sedadlech trochu uvolnil a za chvilku začal klimbat. Probudil ho voják sedící vedle nej: „Pane, pane…..Pavle kurva! Probuď se! Přepadli nás!“ Daněk si promnul oči a rozhlédl se. Auto stálo zaparkováno někde před uprostřed lesíka. Čtyři z jeho mužů už byli rozmístěni okolo vozu a ozývala se střelba. Ohlédl se za sebe, Al-Khall pořád ležel na svém místě. Skočil za ním a sundal mu roubík. „Kdo to kurva je? Tady přece východňani nejsou. Jak se sem mohli dostat?“ V odpověď dostal pouze úsměv na Arabově tváři. Nasadil mu roubík zpět a vyskočil z auta pomoct svým mužům. Chvíli se úspěšně bránili, začala jim ovšem docházet munice a nezdálo se, že by proti nim stálo málo nepřátel. Už napočítali šest mrtvých a stínů se ve tmě okolo nich stále pohybovalo nespočet. Pak přiletěl šíp a zabodl se Pavlovi do zad. Projela jím bolest a zamžil se mu zrak. Viděl jako pod vodou a rychle ztrácel jistotu ve svalech a sunul se k zemi. Již jen zahlédnul Václava, jak padá k zemi po zásahu kulkou a matně slyšel doktora Marhoula, jak nabádá ostatní muže, aby se vzdali a zvedá ruce nad hlavu. O moc víc už toho nevnímal a upadl do bezvědomí. Probudil se za nějakou dobu, na korbě nějakého náklaďáku, kde ležel na provizorně zřízeném lůžku. Pomalu otevřel oči, ale v podstatě nic neviděl. Byla hluboká noc a navíc měl zrak stále velmi zamlžený. Jen cítil příšernou bolest v zádech. Oči znovu zavřel a stihl jen zaslechnout kohosi mluvícího do telefonu. „Ano pane, osvobodili jsme ho. Sedí s námi v autě. Jeho strážce jsme zajali. Ano. Vezeme čtyři a jejich velitele, který to ale dostal šípem….nevypadá, že by to vydržel až do Litochora. Ke tmě!“ 4 4