/Šifra plukovníka Derniera/ Číst druhou kapitolu Alexis Sanchéz Alexis Sanchez je plukovník západních armád, který prošel tajnými službami, včetně spolupráce s plukovníkem Dernierem. Jako mladý, ještě teenager, se dostal do jedné z nejvlivnějších chilských zločineckých sítí, aby zajistil rodině živobytí po smrti otce. Vypracoval si slušnou pozici i přesto, že léta na ulici byla tvrdá a nesmlouvavá. Pak však přišel útok Bolívijských vojsk ve spolupráci s druhou největší Chilskou mafiánskou organizací, který vše zvrátil a Sanchez i s matkou a sestrami musel uprchnout do Anglie. V uprchlickém táboře se několikrát dostal do konfliktu s dozorci a ten poslední jich několik odneslo měsíci v nemocnici a trvalými následky. Od popravy jej zachránil jen jistý generál Overmars, který jej postavil před jednoduchou volbu - vstup do tajných služeb nebo se vrať do tábora. Alexis Sanchéz Otevřít text Schovat text 30.9.2110 Pablo nemohl ani spát. Byl jednak poměrně vysílen snahou přimět plukovníka Derniera k příjezdu do Francie a druhak nervozitou z toho, zda se mu to povedlo. Srdce mu poskočilo vzrušením, když krátce po půlnoci uslyšel hlasité bouchání na dveře od bytu. V rychlosti navlékl tepláky a šel pomalu otevřít. Zabouchání se ještě dvakrát opakovalo. Je netrpělivý, jak se o něm povídá, pousmál se Pablo v duchu a otevřel dveře. Zůstal trochu zaražený, když za nimi nestál muž, kterého netrpělivě očekával. „Kdo jste?“ „Dobrý večer, plukovník Sanchez jméno mé, velím tomuto distriktu. Omlouvám se, že Vás ruším, pane Erazone, mám však povinnost tlumočit Vám přání plukovníka Derniera.“ Pabla přešlo překvapení a mírně se pousmál. Tak to jsem čekal, že bude rychlejší a nebude muset posílat zástupce. „Povídejte.“ „Máte mne, prosím, následovat do naší budovy u centra, kde je pro Vás připravený pokoj vedle plukovníkovy provizorní kanceláře. Tam by se s Vámi zítra rád potkal.“ Podíval se na jmenovku dveří. Jak mohl kurva Dernier vědět, kde bydlí? Jak se oficiálně jmenuje? Hledá ho půl Evropy a on mi najednou přesně zavolá, kam mám pro něj jít… „Plukovníku, vyřiďte prosím panu Dernierovi, že s díky jeho nabídku odmítám. Přespím raději doma…“ „Ale pane Mor….Erazone…,“ chtěl mu skočit do řeči. „Nepřerušujte mne, prosím. Přespím raději doma, ale od rána budu čekat ve své oblíbené kavárně. Pan Dernier bude vědět, kam přijít. Budu tam od rána.“ „Nechcete si to ještě rozmyslet? Plukovníkovi na tom velmi záleží, abyste využil naší pohostinosti.“ Sanchezovi nešla ta slova ani přes pusu. Byl by nejraději Erazona přitáhl do domu násilím a tam ho někde přivázal. Nechápal, proč takové zdvořilosti k civilistům. A navíc takto hledaným. Plukovník Dernier však mluvil více než jasně. „Nechci. Na shledanou.“ Pozdrav již Sanchez slyšel prakticky přes zavřené dveře. Spolkl hořkou slinu svého vzteku a odešel zpátky k vozům, které s ním přijely z velína. Nechal si donést telefon. To zas bude pojeb. Rozhovor byl kupodivu velmi krátký a klidný. Sanchez vrátil telefon vojákovi a uvědomil si, že už si nevybaví, kam by měl pro Pabla Erazona jít. 2 1 Otevřít text Schovat text Ráno se Pablo opláchl vodou, vyčistil si zuby a oblékl se do svých oblíbených pohodlných věcí, načež vyrazil na Rue de Liége a jako první host toho dne se posadil k objednanému stolu. Zapálil si dýmku nacpanou tabákem z jednoho ze svých váčků, které nosíval u pasu. Když dopíjel druhou kávu, sklidil pracovní desky a otevřel svou nejslavnější knihu. Vysypal na ni trochu popela a dýmku odložil. Zavřel oči a ruce zavěsil do vzduchu jen pár centimetrů nad knihu. Netrvalo dlouho a popel začal znovu žhnout a vydávat slabé světlo. Možná pár desítek vteřin trvalo, než popel z knihy zmizel a Pablo znovu otevřel oči. Mávl na číšníka a objednal dvě kávy. Jeho mírně nechápavý pohled nechal bez komentáře. Ještě dříve, než se číšník stihl s objednávkou vrátit, zastavil u kavárny mladý muž ve vojenském. „Seržant Bouchard?“ Mladý voják se trochu zarazil. Tak…Girard mi říkal, že bude zvláštní. Jak ale může vědět, kdo jsem? Ani sem nepromluvil. Prohlédl se, zda nemá nikde na uniformě třeba jmenovku a nepřítomnost jakéhokoliv poznávacího znamení ho nijak neuklidnila. „Ano. Vy musíte být…“ „Moreau. Nicolas Moreau. Přisedněte si, prosím.“ Pokynul na jednu z volných židlí s volnou kávou. Pablo Erazon si se seržantem povídal až do hlubokého odpoledne. Strávili den v příjemném počasí na terase kavárny, dopřáli si poměrně bohatý oběd a okolo čtvrté odpolední hodiny i několik panáků. Vcelku si padli do noty a po celou dobu jim nedocházela témata. Když se blížila osmnáctá hodina, kousek před kavárnou zastavilo armádní auto. Ještě před zastavením z něj hbitě vystoupil mladý voják a otevřel zadní dveře se zatmaveným oknem. Z nich vystoupil plukovník Dernier. Od pohledu značně unavený a s velmi ustaraným výrazem. Rázným krokem zamířil přímo ke stolu seržanta Boucharda a Pabla Erazona. Dva jeho osobní strážci zhruba krok za ním. Zbytek jednotky se v předem naučených krocích rozmístil po celém náměstí a oba řidiči s auty odjeli. „Pánové, dobrý podvečer.“ Na plukovníkův pozdrav seržant Bouchard vstal a v pozoru zasalutoval. Pablo Erazon zůstal sedět a pohledem Derniera sledoval. 2 2 Kevin Bouchard Kevin Bouchard je mladý, skoro třicetiletý seržant západních tajných služeb, který úzce spolupracuje s plukovníkem Dernierem a vede jeho osobní tým. Často s ním jezdívá na důležité mise a všeobecně se v kuloárech armády předpokládá, že si jej plukovník vychovává jako svého nástupce. Narodil se v Kanadě anglickému veliteli armádní rozvědky a krásné kanadské ženě, kterou si jeho otec vyhlédl při svých akcích anti-konfliktního týmu. Už ve čtyřech letech se však jeho rodina přesunula do Londýna, jelikož situace v severní Americe začala být více než nebezpečná a Kevinův otec usoudil, že je čas přesunout rodinu do bezpečných míst. V armádě sloužil Kevin od útlého věku a v 18 se rozhodl, že v otcově týmu rozvědky dále pokračovat nechce. Vyhlédla si jej západní tajná služba, kde prokázal své mimořádné schopnosti. Kevin Bouchard Otevřít text Schovat text „Pohov, seržante. S dovolením si přisednu, pánové.“ Na odpověď nečekal a posadil se na volnou židli. Takřka v témže okamžiku mu jeden z jeho ochránců přinesl malou kávu, sklenici čisté vody a dva panáky nějakého tmavého nápoje. Jak u něj bylo zvykem, přešel přímo k věci. „Pane Erazone, dostal jsem Vaše zprávy. Povíte mi, o co jde? A proč jste oslovil zrovna mne?“ Ani Pablo však nebyl mužem, který by zbytečně ztrácel čas. „Je mi ctí, pane plukovníku. Co jste se dozvěděl v Ulmu. Předpokládám, že nevezete zrovna dobré zprávy.“ "Dobré zprávy jsou poslední dobou luxusem, kterého se nám nedostává." "O tom něco vím..." Plukovník jej přerušil: "Co byste o tom mohl vědět? Proč by Vás měl trápit vývoj situace na frontě i za ní? Proč byste měl mít zájem na tom, aby jedna či druhá strana získala výhodu?" Z jeho slov by se mohlo zdát, že je naštvaný. Mluvil však klidně a i Pablo z jeho vystupování poznal, že je spíše zvědavý. "Pane Derniere, ať tomu věříte nebo ne, jsem na Vaší straně. Věci se již daly do pohybu, dříve, než jsem předpokládal a než by mi bylo milé. Našli ho dříve a my jej musíme získat zpět..." "Koho? Proč? Mluvíte snad o...." Pohybem ruky zastavil Pablo Erazón plukovníka a pokračoval: "A navíc je tu ten novinář, který už začíná rozplétat informace o Vás a Vaše pravém vedení. Teď ale postupně. Vidíte tuhle báseň?" Z vnitřní kapsy vytáhl starý notes s pracovní verzí své legendární sbírky Zpověď neumírajících a ukázal ji plukovníkovi. 2 3 Spi, spi můj maličký Zavři oči, upni mysl ke hvězdám Spi, spi můj maličký Ať něco krásného se ti zdá... Možná budeš mít pocit Že spánek trvá spoustu let Někdy zas uprostřed noci Vykřikneš, jakoby probudil ses hned... Možná budeš se bát, tam kam jsem tě s pláčem poslat nechtěla Někdy zas uprostřed světla Stát budeš sám, já to už všechno viděla.... Spi, spi můj maličký Zavři oči, ať nic už tě nebolí Spi, spi můj maličký Zbav duši svou všech černých nevolí... Možná budeš cítit zlost Že jsem tě samotného bloudit nechala Možná cítíš se zrazený Mnou, že tak daleko jsem tě poslala... Možná budeš se cítit zmatený Proč ses tak změnil, proč se nepoznáváš Možná nebudeš chápat Kdo je ON a proč o takových věcech sníváš... Spi, spi můj maličký Užij si naposled dlouhý spánek Spi, spi můj maličký Otevři oči, až probudí tě jarní vánek.... Ukolébavka Plukovník nahlédl do notesu a v rychlosti báseň přečetl. Tázavý výraz na jeho tváři přiměl Erazona, aby pokračoval v hovoru. "To je nejnovější přírůstek, pane Derniere. Napsal jsem ji před několika týdny." "Hezká...ale co z ní pro mne plyne?" "Abyste rozuměl...já jsem tu báseň napsal, ale nevymyslel." "Chlubíte se mi tím, že kradete cizí texty? Trochu ubohé na tak slavného autora." "Ne, ne, ne...já jí neukradl. Je původní a stvořená k tomu, abych ji napsal. Nese ale hlubší poselství od bytostí, které chtějí, abyste se to poselství dověděl." "Bytosti? Poselství?" "Věřte jen, že v táboře nepřátel máme své spojence." "A ten tábor má být kde?" "Plukovníku...nemusíte ze mě dělat hlupáka. Já vím, kdo jsou Vaši nadřízení a také vím, že jste v Ulmu prolomili část kódu útočníků na vaše systémy, které blokují signál." "Mí nadřízení sídlí v Londýně a já jsem právě na cestě, abychom pomohl vyšetřit smrt jednoho z nich." "Ano, ano...velení západních armád, jistě. A co Oni? Výslunní? Nic?" Dernier uměl skrývat své emoce. Takovéto informace však znala jen hrstka lidí a tak na chvíli své překvapení neudržel. I Bouchard se na plukovníka podíval se starostí v očích. "Nebojte se...nehodlám nikomu prozradit Vaše tajemství. Měl byste si ale hlídat záda. Jsou všude. A ani generál Overmars není ten, za koho jej máte." Oba se odmlčeli, než ticho prolomil opět Erazon: "A povíte mi o Ulmu?" „A povíte mi Vy víc o těch spojeních? A o tom jak to všechno kurva víte?“ „Plukovníku, víte co to je médium?“ „No jasně…steak si můžu dát medium třeba…co já doprdele vim o tom, co je to médium!“ Seržant Bouchard se naklonil k plukovníkovi, aby jej uklidnil a něco mu pošeptal do ucha. 2 4 Další Kapitola Otevřít text Schovat text „Omlouvam se. Chcete mi tím říct, že mluvíte s mrtvými?“ „Takhle to nefunguje, pane plukovníku. Věřte ale, že svět se skládá z mnoha dimenzí a sfér a za pomoci správných technik je možné se s nimi spojit. Jsou tací, kteří mohou mezi sférami cestovat a ovlivňovat dění v nich. A jsou dokonce i tací…nebo spíše také, které mají zájem nám, a v hlavně Vám, v boji pomoci.“ „A kdo by to měl být?“ „Ony se s Vámi dříve nebo později spojí. Věřte mi však, že je Pedro Ramon v nebezpečí, které se stále stupňuje. Co jste se tedy dozvěděl v Ulmu?“ Jak mam doprdele vědět, jestli se mu dá věřit. Co když mě lakuje a pracuje pro ně? Nebo chce jen osobní prospěch? „Nemusíte se mě bát…jsem na Vaší straně. Koneckonců, kdybyste tomu alespoň trochu nevěřil, ignoroval byste moje výzvy a nepřijel byste.“ Plukovník se odmlčel a pohledem si s Bouchardem potvrdili, že budou Erazonovi věřit. „Mysleli jsme, že ty sráči z východu dokázali sestrojit modernější a vyspělejší technologii než ta naše. Ale skutečnost je ještě mnohem horší.“ „A to?“ „Ukradli nám náš vlastní software. I s několika stroji.“ „Co s tím budete dělat?“ „Pracuje na tom Roman…tedy plukovník Roman…vyšetřuje, kterej zmrd nás zradil a pošle mi zprávu okamžitě, až něco zjistí.“ „Měli byste s tím pospíšit, ty technologie brání dokonce i našim způsobům komunikace a proto se jeden z našich kontaktů musel dostat přímo k Pedrovi a kromě zmíněné básničky o ní, ani o Pedrovi, nemáme zprávy. Víme jen, že je v Řecku.“ „Pane Erazone,“ plukovník se podíval na hodinky a zjistil, že už mu čas poměrně utíká, „musím se teď rozloučit, zvládnete mi dát zprávu i v budoucnu, až pro mě budete mít neodkladné zprávy?“ „Jistě…ozvu se Vám, pokud si do té doby nenecháte pro mne poslat. Já budu zde.“ Rozloučili se a plukovník i se seržantem Bouchardem spěchali do domu s provizorní kanceláří. Dernier potřeboval pobalit věci a chtěl si ještě na hodinku odpočinout, než se bude muset vydat do Londýna. Rozloučil se se svým seržantem a poslal jej zpět dohlížet na operace řízené z Prahy. Na chvíli byl konečně zase sám, se svými myšlenkami, ve svém pokoji. Zabalil všechny důležité dokumenty, vyčistil si zbraň a nabrousil nůž. Pohledem zjistil, že má ještě zhruba dvě hodinky čas a na chvíli ulehl na menší kanape, aby si odpočal a přemýšlel o aktuální situaci. Netrvalo to dlouho a i přes marnou snahu svého mozku nakonec usnul. Probudily ho až silné rány na zamčené dveře a hlasité volání vojáka za nimi. Uvědomil si, že zaspal a předpokládal, že jej již shánějí kvůli připravenému letadlu. Vstal, obul si boty a otevřel vojákovi dveře. Za dveřmi stál jeden z vojínů a táhl za sebou kabel, jehož stočený konec měl přehozený přes rameno. Na konci kabelu držel telefon, jehož sluchátko podal Dernierovi. „Pro Vás, pane plukovníku“. Plukovník přiložil sluchátko k uchu: „Ano? Tady Dernier.“ V telefonu zněl chvíli hlas nějakého muže. „Čínští překupníci říkáte…díky, plukovníku. Musím dnes odletět do Londýna, zkuste mezitím najít, kdo jim to prodal. Já za dva dny přijedu za Vámi a vyřídíme to.“ Pau (Francie) – Pavel Březina Když plukovníka probudil náhlý telefonát, usedl na chvíli na postel a přemýšlel o zprávách, které obdržel. Do odletu stále zbývala chvilka času, a tak se oblékl a vyšel před dům, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Chvíli jen tak postával, aby se po pár minutách vydal na krátkou procházku. Dumal nad věcmi, které mu sdělil Erazón a přemýšlel, zda se mu dá věřit. Dumal nad básní a nad osudem Ramona. Dumal nad smrtí, kterou měl odletět vyšetřit do Londýna. Dumal nad novou hrozbou z Číny. Je toho kurva nějak moc, pomyslel si, když tu koutkem oka zahlédl povědomou postavu na kraji ulice. Vydal se jejím směrem a když se dostal na vzdálenost několika metrů, byl si již svým setkáním jist. Ty pičo, to je Březina, blesklo mu hlavou a zrychlil krok. Muž před ním, kterého považoval za známého žurnalistu, jej ovšem zahlédl a dal se do chůze opačným směrem, jakoby utíkal. Kurva, další z lidí, který chci potkat a mluvit s nima. Proč sou všichni tady? Co se tady doprdele děje? Plukovník znervózněl a skoro již běžel, aby muže dohnal. Nemohl se mu však rovnat, muž byl mladší a rychlejší. „Březina, zastavte!“ Muž zpomalil, otočil se na plukovníka a dal se do sprintu do jedné z bočních ulic. Plukovník jej nemohl dostihnout, avšak snažil se jej alespoň neztratit z dohledu. To se mu nepovedlo a v několikáté uličce spletitého starého centra jej ztratil bez naděje zjistit, kam vedly jeho kroky. Chvíli bloumal okolím, až dorazil ke starému domu na konci uličky, z jehož sklepního okénka čouhal malý složený kus papíru. Stálo tam: Tady to nejde. Potkáme se v Londýně. Najdu si Vás. P.B. Všichni si mě najdnou. Všichni ví, kde budu. A já vim hovno. Plukovník se rozmrzelý vracel zpět ke své kanceláři, aby byl na místě včas, až pro něj přijedou jeho muži. 2 5